Nesměj se, bo tě to vyčerpává!


Zaslechla jsem jadrnou ostravštinu, která mě katapultovala ze sluníčkového odpočinku na lázeňské lavičce. Nejdřív jsem dostala husinu, a pak jsem se neomaleně a nesmírně zvědavě otočila, abych viděla toho milého tatínka, co dává tak skvělé rady.

Klučina vedle něj vesele poskakoval. Smát se sice přestal, ale tajtrlíkoval pěkně dál. Pozorovala jsem je. Taťka čučel do mobilu, vláčel kluka za ruku a ten poskakoval, jak to jen šlo. Šlo to blbě, když vás někdo drží za ruku, tak moc neposkočíte, ale on si z toho nic nedělal. Cloumal taťkovi paží o sto šest. Jenže taťka by si snad ani nevšiml, kdyby mu ta ruka upadla. Teda ta, co držela dítě, ne mobil. To by si asi všimnul, kdyby nebyl on-line.

Sem, do lázní, jezdí děti s alergiemi, astmatem, dýchacími potížemi a jinými lahůdkami.  Předškoláci s doprovodem, ty školní už samy. Vím, že není legrace zajistit celý měsíc nebo i víc doprovod mrňouse a ještě ho zabavit tak, aby nebyl otrávený a znuděný mezi těmi všemi procedůrami. Respektuju a uvědomuju si, že to může být někdy opravdu nadlidský výkon. Jenže tohle prohlášení nebylo omezené jen na zdejší pobyt, myslím. Nevím, jestli to byl nezájem nebo přehnaná péče plynoucí ze strachu a obav o milované dítě. Jo, jasně, rodiče chtějí pro děti vždycky to nejlepší...

Jenže. Smích je přeci to nejpřirozenější, co máme. Stejně tak slzy, ale děti se přeci snad raději smějí, nebo ne? Jak může smích dítě vyčerpávat? V hlavě jsem měla velký otazník a nějak jsem to nebyla schopná pobrat. Oba chlapci, ten větší i tem mrňous, už mi dávno zmizeli z očí a já jsem stále slyšela ten zvláštní příkaz. Fakt to myslel taťka vážně? Nebo jen automaticky svého syna řídil na základě jakési teorie, o které nepřemýšlel a kterou už vůbec necítil? A které snad i věřil?

Jak to bude mít ten klučina dál? Bude ho i v budoucnu podobně tatínek drilovat? No, nazdar ! Může vůbec normálně myslící, průměrně inteligentní dospělý člověk něco takového bez mrknutí oka říct svému dítěti? Evidentně asi může, když jsem to slyšela.

Nějak jsem nenacházela vysvětlení, natož odpověď. Cítila jsem, že to zřejmě není třeba. Že je možný úplně všechno a že to není moje věc. Že je to sice síla, ale zřejmě se s tím chlapci a patrně i jejich ostatní rodinní příslušníci budou muset nějak vypořádat.

A tak jsem si nenechala to fajn odpoledne zkazit. Ani ten bezva večer u kafe a u vína, kdy zas jiný povedený rodič vykřikoval, ať toho ta Ejmí ( já nevím, jak se to exotické jméno správně píše :-) okamžitě nechá, nebo že půjde domů. Šikovná malá slečna si jen hrála s ostatními dětmi, jejichž roztomilí rodiče klábosili u piva a tak nějak je nenapadlo, že by bylo fajn, kdyby se třeba s dětmi bavili společně. Možná by pak Ejmí a ostatní nedělali takový kravál, protože by se nenudili.

Takové hezké školení to dneska bylo. Šouplo mě to pěkně zpátky a jukla jsem prostřednictvím těch rodičů nejen na své dětské role, ale i na tu rodičovskou. Ideál to rozhodně nebyl ani tam ani tam, ale kdo ho má, že jo. A je fajn mít tu možnost a nakouknout trochu z výšky a ze strany, pak se mnoho věcí chápe jinak.

Až se budete smát, tak opatrně! Smích může vyčerpávat a nikdy ho není dost :-).







Žádné komentáře:

Okomentovat