Bojím se své citlivosti




Bojím se své zranitelnosti. Utíkám před vlastní jemností. Schovávám se před svou láskyplností.
Čekám bolest, ránu, ublížení. Známé nepochopení, strach, zklamání. Už to nechci, nezvládnu to, nedokážu to.
Co vlastně?
Nedokážu, neumím a nechci znovu čelit těm zoufalým pocitům. Beznaději,strachu, lítosti. Nepochopení, opuštěnosti. Zradě, odmítnutí, ponížení.
A tak jsem kdysi a kdesi zvolila cestu útěku, schovky, maskování a převleků. Nějak to šlo, aspoň jsem si myslela, že „to šlo“. Už to hlavně tolik nebolelo. Tehdy.....
Přišla doba, kdy už „to nešlo“. Ke slovu se dostala deprese, obludný strach, panické ataky, úzkosti.
Jsme tady, volaly, už nás nepřehlídneš!
Však jsem je taky fakt nepřehlídla. Protáhly mne temným tunelem, rozložily na pidikousíčky a ještě jejich pidikousíčky, abych už neměla šanci utíkat. Schovka přestala existovat, masky se odlupovaly, převleky ošuntěly. Bylo nutné je svléknout, vyhodit.
Tak jsem tady. Nejásám. Jsem s pokorou a vděčností. Taky jsem už nemusela. Tady být.....Díky Bohu, rodině a pár přátel, doslova, Jsem.
A potkávám se se svou citlivostí, zranitelností, vnímavostí. Vítám je, i když pořád tak úplně nevím, co s nimi. Jen se učím. Učím se je poznat, být s nimi, zacházet s nimi.
Už vím, že jsou to ony, kdo ze mne vytahují vztek, zlobu, lítost, agresivitu. Že to jsou ony, kdy ve dnech, kdy bych se „přeskočila“, někomu dala pěstí a dalšího poslala bez rozmýšlení kamsi...,mi ukazují, že chtějí být viděny.
Cítím, že klidně a v pořádku mohu dělat věci po svém. I když se stále ještě ohlédnu přes rameno, jestli je „to v pořádku, správně“ pro ty, co jsou tam, venku. Jsou to rozcestí, která mně ukazují, kudy na to. Tak, aby to pro mne bylo správně. Ne tak, jak jsem byla tak dlouho, příliš dlouho zvyklá....Bez ohledu na sebe, bez souladu se sebou, bez vlastní jedinečnosti.
A co to vlastně je, ptám se stále? Ta jedinečnost?
No přece, to, co mi dělá dobře. To, co mne vede do bezpečí. To, co mne vede do klidu i se svým strachem, bolestí a prázdnotou. Přijatá citlivost, využitá zranitelnost, uvěřitelná slabost.
I navzdory okolí. I navzdory nejbližším. Nebo snad právě proto. Jak jinak, než s jejich pomocí, v rámci vzájemné interakce bychom se mohli učit? Dávat si, co potřebujeme i to, co nepotřebujeme. S tisíci otázkami, pochybnostmi a nejistotou, ale bez potřeby ublížit, zlostně seknout, vybít si své zranění, i tehdy už častěji bývám se svou citlivostí. Vyplácí se to. Lépe ty druhé vnímám, chápu a cítím jejich ublížení.
Každý nějaké máme. Ale do toho svého už tě, milý šéfe, milá maminko....., jednoduše nepustím. Už stačilo a staré rány právě uzavírám. A objevuji, co zakrývají a hýčkám to, co najdu. Je to mnohem větší síla, než to, co je na povrchu. A nedivím se jí, že potřebuje ven.
Na slunce, na vzduch, na světlo. Tam patří. Aby se jí volně dýchalo, dostala vlastní prostor a mohla dál zářit do okolí, do Světa a do Světla.
Říkejme jí jakkoli. Láska, Světlo Jednota. Pochopení, Přijetí, Jedinečnost. Je to úplně, ale úplně jedno.
A tak s dětskýma očima dokořán, s těma, co byly tak dlouho strachy zavřené, s duší v očekávání a se srdcem otevřeným tak, jak to momentálně jde, jdu dál svým Životem. A věřím, že mi dovolí ještě více nahlédnout do hlubin své citlivosti, protože vnímám, že velké poklady by tam mohly být pro mne ještě přichystány.


Žádné komentáře:

Okomentovat