Ještě jsem ji nikdy
nepsala. Pelíškovou. Takže premiéra. O čem to vlastně bude?
Nic nového, ale nějak
mám potřebu....
To mě takhle prostě
obyčejně přepadl nějakej virus nebo bacil nebo co. Je to jedno,
protože jde hlavně o to, vyřadit mě z provozu. On je vytrvalej,
už se mu to podařilo v prosinci. Byla jsem hodná a poslechla jsem.
Poslušně jsem šla k panu doktorovi a nechala si napsat
neschopenku, i když jsem byla chvíli v nové práci a samozřejmě
se mi nechtělo. Co by tomu řekli, jak to bude vypadat? A podobné
„roztomilé“ myšlenky měly pohotovost. Jenže mi bylo
neradostně, tak se nedalo nic dělat. No a co? Svět se nezbořil,
práce taky ne a dala jsem se do kupy.
Zřejmě bylo potřeba
situaci zopakovat. A tak ho tady zase máme. Je urputnej a vytrvalej
a je mi zase blbě. A ty mrchy se zase spolčily a říkaj:
„Hm, zas je nemocná.
Hm, zas za poměrně krátkou dobu. No a jak to vypadá? Není to
třeba selhání? Nejsi tak dokonalá....., co když budu chybět....“
To by se jeden vážně
po...! Kolovrátek je slabý odvar, vážně si daly záležet a jely
a jely! Tentokrát je mi víc, než neradostně a je třeba opět
navštívit pana doktora. Škoda, že nejsem polámaný mraveneček.
I když to je blbost, jemu taky bylo ouvej. Vlastně obráceně,
připadám si jak polámaný mraveneček. Tak, to je lepší. Něco
se polámalo a je třeba to spravit. Na těle i na duchu. A jak
známo, na duchu nejdřív a pak šup, tělíčko dorovná. Jenže
tady máme nějaká pravidla a je potřeba to rovnání a opravování
úředně posvětit, a proto se tomu říká neschopenka. Teďka
dokonce e neschopenka, heč, mám premiéru.
A jak opravdu vypadá
taková pelíšková?
Nejdřív mizerně. Vařím
se v teplotě a bolí mi každý kousek těla. Doma se radují,
protože nemůžu mluvit. Jsou vážně hnusní a jen pomalu jim
odpouštím, když vidím, že tu péči myslí upřímně a jen mě
škádlí. Čaje už mi lezou krkem, profláknutý Priessnitzův
obklad jakbysmet. Ale pokorně držím, protože pan Priessnitz byl
koumák a moc dobře věděl, co funguje. Jen škoda, že mi tu chybí
ten jesenický vzduch a o té kouzelné energii toho kraje ani
nemluvím. Ale nevadí, já mám dost svých vlastních vzpomínek a
zdrojů přímo odtamtud, takže šup, zavřít oči, naladit se a
jsem tam. Pomáhá to. Mně určitě.
Nechutná mi jíst. Aspoň
zhubnu! Ten mozek je vážně už trapnej. Jako by na tom teď
záleželo. Jako by to bylo potřeba. No, vlastně, trochu, na
kousíček, asi jo. Upřímně, pár kilo by se šiklo. Ale tohle
není ta správná cesta a já to dobře vím. Stejně tak jako
stopro vím, kudy na to a proč. Mám pár kousků ve skříni a
nějak se smrskly. Jsou fakt pěkný, za pár kaček ze sekáče. A
mám je ráda, tak ty bych zase chtěla nosit bez toho, abych se
krapet dusila. Teď to řešit nebudu, ale je možný, že až
pelíšková skončí, něco se přešoupne a těch pár kilčo se
samo vydá na cestu a já ve skříni objevím třeba ještě další
poklady. Nebo v tom sekáči, to mě baví.
Taky mám báječnou
společnost. Kočičí holky se ode mne nehnou. Ty jsou rády, že
mne mají pro sebe. Rézinka ve svých osmnácti letech už toho moc
nenaběhá, ale léčit umí jako za mlada. Přijde, pomazlí se,
sdělí mi aktuálně, co potřebuje, pokecáme si a pak už se jen
stočí na to správné místo a nechá moudře věci, ať se dějí.
Věřím, že léčí i za Raráška a Betynku. I Sazinka dělá, co
umí. Jenže s ní je to jinak, ale protože každá kočička léčí,
tak to určitě umí i ona. Jí je potřeba nechat volnost a svobodu,
pak je spokojená. Takže střídavě přichází a odchází, jak
potřebuje a doplňuje spící Rézinku.
Pelíšková je ideální
na to rovnání v hlavě. Všude klid, v pelíšku teplo, nikam a nic
nemusím. Tak si můžu vybrat. Mohu pustit myšlenky a mozek ze
řetězu a přemýšlet, přemítat, plánovat, konstruovat,
spekulovat, domněnkovat a podobné záležitosti. Pak je tady
možnost, že si z pelíšku udělám kámoše a když tu tak jsme,
tak jen budem a uvidíme, co bude? Krásná čeština, ale vy určitě
rozumíte. Volím druhou variantu. Pelíšek je kámoš, nemoc je
taky kámoš. Přiznávám, tak hladce, jak to teď vypadá, to
nebylo. Ale teď už je a to je ono! Ještě líp to funguje, když
se mi už trochu uleví a můžu líp vnímat, co se v hlavě děje.
No páni, tam je teda věcí! Je to prosté, děje se, co se dít má.
K čemu by jinak nemoci byly, že ano?
A tak pelíškuju, jsem
si sama se sebou, s kočkama a občas i s nějakým poznáním či
závěrem. Taky s pohádkama, romantickýma filmama, hlavně žádný
drama, potřebuju pohodu. Spím, kdy chci, jím, kdy chci. Léčim
se, jak umím, obklady, bylinky, klid a JÁ. Hlavně to JÁ je teď
důležité, a tak si spolu vděčíme za darovanou blízkost, které
v normálním běžném denním rytmu bývá pomálu. A to je škoda.
Teď je ideální
příležitost, proto končím písmenka a jdu si užívat tu nemoc,
když už tady je. A stejně tak se těším, až už ji to přestane
bavit a nebude mít důvod dál se mnou být a půjde zas o dům dál.
Aby předala své poselství tam, kde to bude třeba.
