Pozdrav z nepohody

 

Bylo toho na mě moc. Neutuchající intenzita dlouhodobého stresu mě vyčerpala a pochroumala. Na těle i na duchu.

Je mi už pár týdnů docela  mizerně. A příliš se to nelepší. Bláhově jsem si myslela, že to bude něco jako chřipka a šup, šup, za chvíli bude dobře. Zatím není a co bude, to netuším.

Přišel šok, lítost, beznaděj, smutek, vztek. Kruci to ne, tohle já nechci…!

Ale ano, je to prostě tady. Všechny ty emoce mnou prolítly jako uragán. A ne jednou, opakovaně. A vysály ještě těch pár sil, co zbývaly.

Přece nebudu zas na neschopence!

Přece nebudu zas brát ty prášky!

Přeci nebudu zas začínat znovu!

Bylo mi ošklivo. A zatím mě to ošklivo ještě nechce pustit ze svých spárů, i když ten krutý ledový stisk o maličko povolil. Ale pořád má dost síly na to, aby mi podrážel nohy, dusil a vopruzoval. A hlavně testoval.

Kolik máš víry? Vzdáš to? Vydržíš? Stojí ti to zato? A proč? Víš, kdo jsi? Víš, o čem to celé je? Kde je Pravda, kde je nejvyšší Princip? Jak moc je to složitý? A je? Není to třeba vlastně úplně prostě a obyčejně snadné a přirozené?

 No teda!

Díky za vlastní zkušenosti. Už jednou jsem v podobné nepohodě byla a po čase odešla a zanechala za sebou cenné poznání. A z něj teď čerpám. Okolnosti, čas i situace jsou sice jiné. Ale Princip zůstává.

Proto neposlouchám žádné otázky a nehledám na ně odpovědi.

Připomíná mi to kládu, která se mele sem a tam v zpěněném špinavém proudu pod jezem. Někdy vyplave a pluje dál, někdy se to nepovede. My, co stojíme na břehu a pozorujeme ji, stejně nevíme, proč je to tak či onak.

Stejně tak já teď nevím, mám obavy, nic není na svém místě, naopak chaos má navrch a všechno mě mate.

Vzdávám se, zavírám oči, odevzdávám.

Kousek sem a kousek tam. Možná kousek a půl a někdy i dva. Jakékoli přemýšlení, počítání, dohady, domněnky, lpění a držení nedávají smysl. Nikam nevedou a nemá tu místo žádná kontrola.

A tak se dusím v tom zpěněném kotli pod jezem a občas se stačím nadechnout.

To stačí, to je mi dovoleno a čerta se kdo zajímá, že je to maličko. Máš aspoň tu chvilku, buď vděčná.

Poklekám. Někdy víc, někdy míň, jak to jde. Někdy to vůbec nejde. Vztekám se , zuřím a pláču.

Pláču hodně. Teď už často až do vyčerpání. Zjistila jsem, že to pomáhá. Ale jen tehdy, když pustím vše ven bez podmínek.

Bez kdyby….., bez kontroly.

Protože brečet se strachem, že mi pak bude blbě, to není k ničemu. Blbě mi bude tak jako tak. Pláč z hlubin je něco úplně jiného. Kal, bahno, špína, opuštěnost, zbytečnost, marnost, hluboký stesk a nemilovanost se umí slít v jednu totálně bezohlednou, plundrující a devastující emoci, která tryská ven a čerta se stará, jak moc blbě mi potom bude.

I ona se ale vyčerpá, přejde. Teprve pak se pomalu začne uklidňovat neovladatelný třes, který přinesla. Potom postupně přejde úplná slabost a hluboké vyčerpání. Ztiší se zdivočelá mysl.

Až dokážu udržet v třesoucí ruce hrnek s troškou vody, v okamžiku, kdy zkusím první opatrný hluboký nádech, který umí přejít v klidný dech , tak tehdy se s ním se zlehka přiloudá uvolnění. A důvěra. To nejsem já, kdo je snad špatně, kdo cítí nedostatečnost. Já jsem tam někde za tím, či uvnitř….Já jsem tím dechem, já jsem tím klidem, který se ke mně vždy vrátí, ať to z venku vypadá jakkoli.

Tak potom, opatrně, velmi nenápadně a to ještě jen někdy přijde závan vděčnosti. Je tak lehký, skoro nepostřehnutelný.

Po takové bouři se vděčnost hledá velmi trpělivě a může to i chvíli trvat.

Já už teď vím, že tam je a že přijde. Jako náplast na odřené koleno, jako hojivý balzám na bolavé rány, jako nekonečné objetí v útrapách a beznaději.

A tak poklekám. Znovu a znovu. Buď vůle Tvá. Bez podmínek a bez přání, jak to má být.

Tam je teprve hloubka vděčnosti. Pokora.

 

Vrátila se

 

Úzkost. A s ní rozvinutá úzkostná porucha.

Dlouho jsme se neviděly. Nechyběla mi. Nepostrádala jsem ji. Našel by se někdo, kdo by ji postrádal? Asi sotva.

Jenže ono není divu. Moje psychika je odjakživa křehká a co se asi tak mohlo stát po těžkém a neustávajícím dlohotrvajícím stresu? Přesně to, co se stalo.

Vážná nemoc v rodině, závažná operace a další dvě neméně vážné odloženy. Už rok mně nedělá dobře vidět zakryté obličeje, zapáskované všechno, poloprázdné ulice. Hysterie, lži, celkové ovzduší, které se svou citlivostí a ke své škodě vnímám velmi, velmi emotivně. Naučila jsem se okem bystrozora sakra pečlivě filtrovat, co si k sobě pustím, čemu dám svoji pozornost a věnuji vlastní energii. Jenže i tak, zátěž je to pro mě momentálně obrovská.

Vrátila jsem se k medikaci, změnila jsem lékaře. No, nazdar, taková změna! Pro mě hodně zásadní a jsem pyšná na své racionální rozhodnutí. Pokud chci fungovat a to já si vážně ze srdíčka moc a moc přeju, protože je vážně proč, tak jsem oba tyhle kroky musela udělat. A rozhodla jsem se, že tentokrát to bude jinak.

Už se s mojí úzkostí známe. Někde vzniká, odněkud se bere. A je mi fuk, odkud. Prostě tu je a nechci to zkoumat. A to je první krok mého jinak. Nehodlám se vyčerpávat pátráním. Už dost na tom, že jsem unavená z ní samotné.

Tak jo, vítej! Další jinak. No, co s tím, už je tu a i když bych byla stokrát raději, kdyby se nezjevila, tak tu zkrátka je. Nechávám ji, ať se ukáže, ať dělá, co umí. A to ona umí, uf. Drancuje mi psychiku i tělíčko neomaleně, bezostyšně. S vervou, jakou dokáže jen ona. Díky Bohu za medikaci, páč jinak by to bylo vážně zlý. A proč vzdorovat, když se tady nabízí pomoc? Pokorně a s chutí ji přijímám, umožňuje mi aspoň trochu odstup, nadhled, vnímavou pozornost.

A o tu právě jde. Já se SVOJÍ úzkostí potřebuju pracovat. Asi ji nebudu milovat na první dobrou, ale cosi se s ní pomaličku dá dělat.

Jo,je mi mizerně. Docela dost. Jsem jak na houpačce. To je docela dobrý, člověk občas vydechne a nadechne sílu do příště. Ono těch příště bude asi teď nějak víc, ale tak to zkrátka momentálně je. Nahoru, dolů.

Dostávám velký dar. Zvládnout se to dá, ale jsou k tomu potřeba dvě věci. Být absolutně jen a pouze v přítomnosti a hlídat si myšlenky. Obojí TEĎ, HNED. Velmi důsledně a velmi pečlivě. A ještě jedno sakra důležité zjištění. Vážně a se vší důsledností jsem zodpovědná jen a jen sama za sebe.

Tak nepusťte se do toho s takovou výbavou?

Žádná havaj to není. Malé krůčky se musí také počítat. Ale JE to a já s potěšením vnímám, že je to NOVÉ. Vážně jsem se vší zodpovědností zvolila jiný přístup ke své úzkosti než dřív.

Bože, jaký já k ní najednou cítím, soucit. Vždyť je tak ztracená, opuštěná. Přesně tak se cítím, tak abych se nebála. Valí se jedna vlna emocí za druhou. Nahoru, dolů......

Tohle není obyčejný strach. To je strach ze strachu a je třeba s tím počítat. Prostě mozek nějak funguje a když je toho víc než dost, tak je míra přeplněna a tohle se děje. To je chemie, anatomie, hmota. To zkrátka neokecám. A je dobře, že to tak vnímám a nepatlám se v tom. Na to je medikace.

Ale moje přátelství s MOJÍ úzkostí je něco jiného. Nevím, jestli si moc netroufám, když píšu o přátelství. A co, já si klidně troufnu! V posledních dnech jsem i v tomhle hnusným stavu, ono to tak je, je hnusnej, tak to klidně nazvu pravým jménem. Zkrátka, udělala jsem tolik chytrých a důležitých rozhodnutí, že se třeba už i nějaký kamaráčoft nabízí.

Asi už víc psát nechci. Pro TEĎ to stačí. Asi bych mohla, ale cítím, že stačí. A protože jedno z mých dalších rozhodnutí je o tom, že bych moc ráda nedělala nic, co se mnou neladí, tak končím.

Není to vždycky snadný to poznat, tak se učím.

A právě teď se poslechnu.

Na závěr: úzkost je hnusná, ale i tohle se dá zvládnout.

Hodně štěstí.

Už je to tak zařízeno

 

Když jsem před čtyřmi lety jednoho slunečného listopadového odpoledne v Lesním baru v Jeseníkách psala do poznámkového bloku první písmenka tohoto blogu, netušila jsem, že za krátké čtyři roky dostanu moc smutnou zprávu.

Můj jesenický kamarád, přítel, průvodce, horal  a turista celou svou podstatou, už mně neukáže nové cestičky. Nepůjdeme spolu do těch kouzelných hor, kde jsme prochodili tolik kilometrů. Většinou tudy, kam vstoupí málo turistů a když, tak jen ti nejskalnější. Toulali jsme se v místech, kde je běžné potkat kamzíky, srnky a jeleny. Tam, kde je klid a ticho tak hluboké, že vás ruší i vlastní dech při stoupání do strmých kopců. Tam, kde horské potoky šumí svou svěží píseň o Zemi, o čistotě, o Lásce. Tam, kde se nemluví a kde vůně a zvuky okolí jsou vším, co v tu chvíli potřebujete. Tam, kde vítr, sníh a déšť neomylně ukazují svoji sílu, které nezbývá, než se podvolit a s respektem ji nechat, co její je.

Orlík a Quinburg, Ladiku, už spolu nedáme. A já se tam sama nevydám, nejsem tak odvážná. Nebo jinak, mám takový respekt k té odlehlé lokalitě a znám spolehlivě své možnosti, že si tenhle náš nesplněný výlet nechám raději jako tichou vzpomínku na naše plány. A protože jeden nikdy neví, slibuji Ti, že pokud se najde průvodce, se kterým by se mi chtělo tuhle pro mě stále tajemnou a možná právě proto tak lákavou část našich milovaných kopců prozkoumat, budu pozdravovat.

Tvoje: „Děvče, couráš po těch kopcích jak o dušu“, budu slyšet stále. A věř, že dokud to půjde, budu courat furt. Jeseník  nikdy nebude, jako býval, budeš už navždy chybět. Ale zas vím, že stačí pomyslet, vyslat vzpomínku a budeš se mnou kdekoli a kdykoli. A to je fajn, protože se pořád a v tomto čase stále raději pouštím po cestičkách, kde nenajdeš značky ani náhodou, lidí je tam pomálu, a tak občas trochu přecením svoji schopnost orientace a maličko bloudím. Tak se rada zkušeného v pravou chvíli šikne.

Jesenickým kopcům bude po tobě smutno. Až přijedu, už nebudou samy a já slibuji, že si s nimi o Tobě pokecám. Vezmeme to z gruntu a zavzpomínáme na krásné časy, které nám společně, to si troufám tvrdit, tolik daly. Na nejednou vypitou slivovičku, opečenýho buřta a orosený pivo ve spolehlivé, Tebou pečlivě vybrané hospodě. Přece se nebudeme šidit a nedáme si nějaký patoky!

Ať je mi sebevíc smutno, respektuji Tvé rozhodnutí odejít. Už je to tak zařízeno. A vím, že to, co je teď a jak to je, je jednoduše správně. Tady už se nepotkáme. Jenže vím taky, že tohle tady není všechno.

A jednou, až to zase bude stejně správně, tak se nemůžeme minout. A to je stejně tak jasné a čisté jako stříbrná voda jesenických potoků.

Milý příteli, pozdravuj na vrcholcích hor, které jsi ještě nepoznal. Prosím, připrav pro nás nějakou pěknou tůru, pro začátek něco méně náročného. Na rozchození. Však to znáš.

Děkuji.

Už je to tak zařízeno.

 

S Láskou Tvoje Romanka