Co je to za otázku? Je léto,
vedro, dovolené, ideální čas na tuhle lehkou, osvěžující a pořádně vychlazenou
dobrotu.
Jenže já to mám teď jinak.
Teoreticky bych neměla pít žádný alkohol, žádný kafe. Taky bych neměla do pusy
strčit první, co mi napadne, ale stravu cíleně promýšlet a sestavovat tak, aby
pro mne byla co nejvhodnější. Protože to už je dneska známá věc, že správně
zvolené potraviny mohou dost pomoct. A tohle já dělám ráda. Jednak proto, že
jsem si načetla a nasbírala vědomosti, pak také proto, že mě to baví a do
třetice, s pomalým hrncem ( mám pro jistotu dva) je to téměř bez práce.
Potřebuje jen vhodně naplnit a vaří sám.
Ale utekla jsem od Prosecca.
Včera jsem měla nějak všeho plný
zuby. Prostě se sešlo moc blbých věcí najednou, byla jsem jak přetopený
papiňák, co ještě ke všemu má vzteklý a ublížený pláč už ne na krajíčku, ale
řine se pěkně ven.
To bylo fajn, kus napjatých emocí
vylítalo, ale pořád to nějak nebylo ono. Hledala jsem způsob, jak tu vzteklinu,
ublíženinu, nespokojenost a naštvanost nějak vypustit, doladit, obrousit,
zkrátka s ní něco udělat.
Vzpomněla jsem si, že mám
zkušenost, že v podobných situacích mi pomůže červené víno. Prostě
v sobě vypnu, co jde, dám si tak decku, dvě, no dobře, někdy tři. Víc nebývá
potřeba. Miluju tu rudou barvu krve, krásně vyjadřuje mé vzteklé pocity
v kontextu maximální naštvanosti někomu zakroutit krkem! Vychutnávám
první, obvykle dost hluboký doušek a vnímám, jak jeho teplo, jeho síla putuje
dál do mého těla a začíná působit. Uvolňuje, uklidňuje a výše zmíněným krkem
bych už kroutila jen maličko. A když si tahle pomaličku vychutnám těch pár
decek, jsem smířlivější, snad kapku objektivnější, a mám nakročeno postupně
začít vnímat jiný úhel pohledu na situaci, co mě tak vytočila.
Pro moralisty, kteří tvrdí, že
alkohol nic neřeší, mám jednu zprávu. Já jsem nechtěla vůbec, ale vůbec nic
řešit. Chtěla jsem si ulevit, dát si pauzu, třeba i maličko utéct, vzletně
řečeno poodstoupit. A to bylo vše, co jsem v tu chvíli potřebovala a vím,
že mně to spolehlivě funguje.
Včera bylo horko, červený, nevím,
jak se to mohlo stát, doma prostě
nebylo. Zato se v lednici chladilo
už hodně dlouho Prosecco. Jen tak , co kdyby se někdy hodilo.
Červíček začal hlodat. Na co
čekáš, dej si ho. Je vedro, na červený stejně nemáš chuť. A ťukal mi do hlavy,
vrtal a nedal pokoj.
Jenže. Přeci teď nemůžu žádný
alkohol!? Jaksi jsem vytěsnila, že téměř těsně před týdnem mi vlastní recept
s červeným pomohl zklidnit rozběhnutou hlavu, ve které se hemžilo hejno
fakt debilních a toxických myšlenek. Po pokusu o nějaké zklidnění, třeba dechem
nebo meditací, jsem se na to vykašlala a použila vlastně osvědčený přírodní
prostředek.
Zajetý myšlenkový mozkový dráhy
začaly produkovat další moudra. Máš v sobě moc horka ( myšleno podle
čínské medicíny vnitřní horko z dlouhodobého stresu) a na to alkohol není
dobrý, páč to horko ještě podporuje. Bude se ti zas blbě a ještě hůř spát. Jo a ještě dobře víš, že bys
neměla nic studeného. To všechno je pravda. Právě to horko generuje ještě větší
vztekliny, hněvy, netrpělivosti a samé další lepší emoce. Jo a taky
nerozhodnost. Není nic blbějšího, když stojíte v kuchyni, koukáte na
chleba a nevíte, jestli si na něj dát sýr, máslo nebo marmeládu. To už je dost
na hlavu.
Nevím, kolikrát jsem otevřela a
zase zavřela tu lednici. Kolikrát jsem čučela na to Prosecco a netušila, co mám
dělat.
Tentokrát mi byl vztek dobrým
rádcem. Ukázal mi, že stále mám tendence dělat věci podle pouček, teorií a
dogmat. Zase jsem si myslela, že už mám hotovo a vím, co a koho mám poslouchat.
Samu sebe, přece. Svoje chutě,
nálady a pocity.
A výsledek?
Sebrala jsem tu orosenou lahev,
vítězoslavně jsem třískla s lednicí a šla ke kamarádce. V příjemném
teplém večerním soumraku jsme úplně
obyčejně tlachaly, smály se a užívaly si to dokonale vychlazené Prosecco
s 11% alkoholu.
Spala jsem spokojeně jak zabitá.
A ráno mi došlo, jak jsem zase dokonale přelstila rozum a ty jeho kecy o
pravidlech.
Nenabádám nikoho k pití
alkoholu, to opravdu ne. O tom moje povídání není. Je o tom, co mě funguje.
A protože jsem měla velkou
radost, cítila jsem potřebu se svěřit.
Díky za přečtení.
