Chvála pomalosti

To teda ano. Děkuji, děkuji, děkuji.

Když jsem posledně psala o vykolejení a postupném vzdávání se aktuální situaci po operaci kolena, netušila jsem, co objevím. Co dostanu a co přijde.

Já, zbrklík, netrpělivec, rychlík a spěchavec jsem byla užitečně zpomalena. Nikoli zastavena, ale ta výhybka se přehodila na minimální rychlost. Pidirychlost.

Hlava jede postaru, tělíčko brzdí. Co z toho asi tak může být? Nejdřív vztek, zmatek, lítost, ale pak se začalo něco dít a bylo toho mnoho.

Autobus ani metro nedoběhnu, po schodech co krok. Jen tak si vyběhnout na nákup? Musela bych být chobotnice, abych mohla držet berle a ještě nakupovat. V kuchyni s vařením je to stejné. Každá běžná, obyčejná drobnost je problém, obtíž.

Tak se zpomaluji. Pozoruji, vnímám a přemýšlím. Co mohu a co ne. S čím si vystačím sama a kdy je nutné si říct o pomoc. Kroutím se, šklebím a tolik se mi nechce. Říkat si o pomoc, zpomalovat a brzdit. SAKRA!

Mám jedno velké přání. Zase běhat, jezdit na kole, jet do Jeseníků, obyčejně být v pořádku. Jít na procházku, do lesa, na nákup.....dělat ty prosté, jednoduché věci, které teď nejdou. Jaro se blíží, zahrádka čeká a hlava modeluje scénáře. Přirozeně, že ty nejhorší.

Tak krásně se všechno potkává. Kecy v hlavě, pochroumané kolínko, přání, očekávání. Navyklá rychlost v myšlení a jednání s realitou pomalosti a omezení. Belhám se naším domem, svým pokojem, kuchyní. Poskakuji po jedné. Polehávám, ano, brzdím, zpomaluji. Jasně, že nedobrovolně! Dobrovolně bych to neuměla.

Vnímám, co všechno je vlastně zbytečné. Udělat ještě to a tamto, stihnout něco, co jistě počká. Co se v módu pomalosti jeví jako nedůležité. Překvapuje mne, kolik toho je. Jak moc dokážu sama sebe honit do věcí, na které je možné se jednoduše vykašlat. Dát přednost kolínku, cvičení a všelijakému jinému opečování. To je teď důležité, chci přeci být v pořádku, že jo!?.

Pozoruji, jak moc mám – máme v hlavě zakořeněno, že když jsem přece doma, tak je třeba dodělat všechny resty, které se jindy, za běžného provozu nestihnou. No nazdar, to je tedy věc! A proč bych to měla dělat? Proč jsem doma? To není dovolená ani jiné leháro, abych plýtvala silami. Jsem doma z úplně jiného důvodu. Mám problém a ten je třeba řešit. Tomu je třeba se věnovat, tam jsou očekávány mé síly.

Já vím, že tenhle stav je jen dočasný, že si dám kolínko do kupy a ještě dostanu šanci zúročit všechno, co teď se mnou je. A za těch pár týdnů už mohu vidět, že ono zpomalení se ukazuje jako báječná věc. Přináší jiné chutě, vůně, nadhledy i podhledy a jinaké užitečnosti. Baví mě na tom zjištění, že zrychlovat už nehodlám. Není totiž kudy a kam.

Krok sun krok, postupně, jedno po druhém. Pro někoho normálka, pro mě dar a klenot ukrytý v jedné operaci. A to ještě zdaleka není vše v normálu, ještě mě pár týdnů maximální pomalosti a objevování čeká.

Těším se, protože pidirychlost je fajn :-). Jsem jako ve vláčku, který mě veze barevnou krajinou a když se mi chce, vystoupím. Očichám kytičku, napiju se z potůčku, zamávám sluníčku, lehnu si na louku. Ale taky může přijít déšť, vítr a mraky. V pomalosti se tohle všechno nějak líp uchopuje, užívá a přijímá.

Pavučinka harmonie

Je neskutečně křehká. Zkrátka jako pavučinka, kterou chytrý pavouk splétá a přesně ví jak. Někde jsem četla, že je pavučina pevná. Asi ano, když dokáže být takovou pastí pro mouchy a jiný hmyz. Křehká a pevná. To se přece nevylučuje.

K pavučince mě aktuálně přivedla operace menisku. Je ještě čerstvá a už dokázala přivát a zase odfoukat takové množství emocí, že se mi nechce věřit. Jenže mám smůlu, ať chci nebo nechci, byly, jsou a ještě tady budou.

Pche, taková banalita. Nic jiného to být nemůže, když mě druhý den pustí domů, přece.

Pustili a pořád jsem byla v klidu. Nic moc nebolelo, pelíšek a domácí péče na mne čekaly, to sfouknu.

Stačilo pár hodin a všechno bylo jinak. S berlemi ještě neumím ani pořádně chodit a jen tak u nás doma seběhnout po schodech zkrátka nejde. Vlastně nic normálně nejde. Jsem chycená v pasti vlastní rychlosti, spěchu, samostatnosti a suverenity.

Nejde jen tak vyskočit, uvařit si kafe. Jak asi ten hrnek přenesu, když nemám volnou ruku? Jak vůbec někam dojdu, když se mi všechno plete. Zdravá noha, nemocná a obě ruce, které teď mám jen pro ty nové klacky, abych se vůbec mohla hnout.

Kdybych mohla, vzteky bych se přeskočila. Přeskakovat delší dobu nebudu nic, ale vzteku, lítosti, podrážděnosti je to jedno. Ty přišly první. Bez ohledu na to, že operace bylo jediné rozumné řešení jak se „vrátit zpátky přes kaluže“, jsem vůbec nevěděla, co s tím velkým vzdorem mám dělat.

Poučena, jsem se snažila nedělat nic. Prskal, bublal, vířil a vplétal se do naší komunikace. Bylo to jak na minovém poli. Dobře míněné otázky, jestli něco nepotřebuju, mě vytáčely a přinášely mé vzteklé odpovědi. Třaskavá směs nejvyšší nebezpečnosti.

Ty jo, mě to snad sežere, hloubala jsem a pozorovala, co je za tím. To přeci není normální. Normální v tuto chvíli není nic, protože se nemůžu normálně pohybovat, normálně si uvařit kafe ani to normálně rozchodit.

Ublíženě a vztekle jsem se stáhla do postele, vzala si plyšáky, přišly kočky a bylo!

Třesklo to, prásklo to a lítalo jedno za druhým.

Ta bolest přišla zdaleka. Nevím odkud, je to jedno. Opuštěná, nemohoucí, zklamaná. Sama. S vědomím, že to MUSÍM unést, ustát, zvládnout. Děs a hrůza z vlastní křehkosti, zranitelnosti, prosté obyčejnosti. Neuchopitelnost jednoduchosti a laskavosti. Zmatený vír emocí zblízka i zdaleka, které se právě potkaly a rozhodly se vynést ven něco, k čemu je třeba velké síly.

Ve smyslu plynutí, neřízení, bez kontroly, bez lítosti. Bez hodnocení, porozumění a jakéhokoli uchopení.

Pro mě velmi, velmi vážené a zároveň obtížně dosažitelné pojmy. Protože jsem byla tak dlouho pod tlakem, ve vleku úplně jiné síly. Kontrolní, řídící, blokující, rozumové.

Těžká, dusivá noc a o nic lepší den. Zpestřený strachem a fyzickou bolestí v operovaném koleni.

A pak, pak se pomalinku začala tkát ta pavučinka. Jemná a pevná. Nehmotná a přitom jasná a zřejmá. Vůbec nevím, kde se vzala, ale pod tím zmateným vírem emocí a velmi živých a plastických snů, jsem ji malinko začala cítit.

A začala jsem se vzdávat.

Současné vlastní nesoběstačnosti, péči, která je mi s láskou nabízena, obyčejnosti s bolavým kolínkem, postupnému uzdravování, stále ještě velmi neznatelné, nezvyklé a hluboko uložené křehkosti. To poslední je nejtěžší.

Neumím s tím naložit, pořádně nevím, co to je a co se s tím dělá. Jen to cítím, asi jako tu pavučinku. A nechám, ať můj pavouček, který mě určitě zná nejlíp, ji utká tak, jak umí. Pevně, ale citlivě, soucitně. Chápavě, vstřícně a uvěřitelně. Pro mě. Protože to já potřebuji nejvíc.

Jeden takový obyčejný meniskus. Podezřívám ho, že když tehdy prasknul, už věděl, co mi přinese, co mi nadělí. Aby ne, vždyť je můj!