To teda ano. Děkuji,
děkuji, děkuji.
Když jsem posledně
psala o vykolejení a postupném vzdávání se aktuální situaci po
operaci kolena, netušila jsem, co objevím. Co dostanu a co přijde.
Já, zbrklík,
netrpělivec, rychlík a spěchavec jsem byla užitečně zpomalena.
Nikoli zastavena, ale ta výhybka se přehodila na minimální
rychlost. Pidirychlost.
Hlava jede postaru,
tělíčko brzdí. Co z toho asi tak může být? Nejdřív vztek,
zmatek, lítost, ale pak se začalo něco dít a bylo toho mnoho.
Autobus ani metro
nedoběhnu, po schodech co krok. Jen tak si vyběhnout na nákup?
Musela bych být chobotnice, abych mohla držet berle a ještě
nakupovat. V kuchyni s vařením je to stejné. Každá běžná,
obyčejná drobnost je problém, obtíž.
Tak se zpomaluji.
Pozoruji, vnímám a přemýšlím. Co mohu a co ne. S čím si
vystačím sama a kdy je nutné si říct o pomoc. Kroutím se,
šklebím a tolik se mi nechce. Říkat si o pomoc, zpomalovat a
brzdit. SAKRA!
Mám jedno velké přání.
Zase běhat, jezdit na kole, jet do Jeseníků, obyčejně být v
pořádku. Jít na procházku, do lesa, na nákup.....dělat ty
prosté, jednoduché věci, které teď nejdou. Jaro se blíží,
zahrádka čeká a hlava modeluje scénáře. Přirozeně, že ty
nejhorší.
Tak krásně se všechno
potkává. Kecy v hlavě, pochroumané kolínko, přání, očekávání.
Navyklá rychlost v myšlení a jednání s realitou pomalosti a
omezení. Belhám se naším domem, svým pokojem, kuchyní.
Poskakuji po jedné. Polehávám, ano, brzdím, zpomaluji. Jasně, že
nedobrovolně! Dobrovolně bych to neuměla.
Vnímám, co všechno je
vlastně zbytečné. Udělat ještě to a tamto, stihnout něco, co
jistě počká. Co se v módu pomalosti jeví jako nedůležité.
Překvapuje mne, kolik toho je. Jak moc dokážu sama sebe honit do
věcí, na které je možné se jednoduše vykašlat. Dát přednost
kolínku, cvičení a všelijakému jinému opečování. To je teď
důležité, chci přeci být v pořádku, že jo!?.
Pozoruji, jak moc mám –
máme v hlavě zakořeněno, že když jsem přece doma, tak je třeba
dodělat všechny resty, které se jindy, za běžného provozu
nestihnou. No nazdar, to je tedy věc! A proč bych to měla dělat?
Proč jsem doma? To není dovolená ani jiné leháro, abych plýtvala
silami. Jsem doma z úplně jiného důvodu. Mám problém a ten je
třeba řešit. Tomu je třeba se věnovat, tam jsou očekávány mé
síly.
Já vím, že tenhle stav
je jen dočasný, že si dám kolínko do kupy a ještě dostanu
šanci zúročit všechno, co teď se mnou je. A za těch pár týdnů
už mohu vidět, že ono zpomalení se ukazuje jako báječná věc.
Přináší jiné chutě, vůně, nadhledy i podhledy a jinaké
užitečnosti. Baví mě na tom zjištění, že zrychlovat už
nehodlám. Není totiž kudy a kam.
Krok sun krok, postupně,
jedno po druhém. Pro někoho normálka, pro mě dar a klenot ukrytý
v jedné operaci. A to ještě zdaleka není vše v normálu, ještě
mě pár týdnů maximální pomalosti a objevování čeká.
Těším se, protože
pidirychlost je fajn :-). Jsem jako ve vláčku, který mě veze
barevnou krajinou a když se mi chce, vystoupím. Očichám kytičku,
napiju se z potůčku, zamávám sluníčku, lehnu si na louku. Ale
taky může přijít déšť, vítr a mraky. V pomalosti se tohle
všechno nějak líp uchopuje, užívá a přijímá.
Žádné komentáře:
Okomentovat