Vrátila se

 

Úzkost. A s ní rozvinutá úzkostná porucha.

Dlouho jsme se neviděly. Nechyběla mi. Nepostrádala jsem ji. Našel by se někdo, kdo by ji postrádal? Asi sotva.

Jenže ono není divu. Moje psychika je odjakživa křehká a co se asi tak mohlo stát po těžkém a neustávajícím dlohotrvajícím stresu? Přesně to, co se stalo.

Vážná nemoc v rodině, závažná operace a další dvě neméně vážné odloženy. Už rok mně nedělá dobře vidět zakryté obličeje, zapáskované všechno, poloprázdné ulice. Hysterie, lži, celkové ovzduší, které se svou citlivostí a ke své škodě vnímám velmi, velmi emotivně. Naučila jsem se okem bystrozora sakra pečlivě filtrovat, co si k sobě pustím, čemu dám svoji pozornost a věnuji vlastní energii. Jenže i tak, zátěž je to pro mě momentálně obrovská.

Vrátila jsem se k medikaci, změnila jsem lékaře. No, nazdar, taková změna! Pro mě hodně zásadní a jsem pyšná na své racionální rozhodnutí. Pokud chci fungovat a to já si vážně ze srdíčka moc a moc přeju, protože je vážně proč, tak jsem oba tyhle kroky musela udělat. A rozhodla jsem se, že tentokrát to bude jinak.

Už se s mojí úzkostí známe. Někde vzniká, odněkud se bere. A je mi fuk, odkud. Prostě tu je a nechci to zkoumat. A to je první krok mého jinak. Nehodlám se vyčerpávat pátráním. Už dost na tom, že jsem unavená z ní samotné.

Tak jo, vítej! Další jinak. No, co s tím, už je tu a i když bych byla stokrát raději, kdyby se nezjevila, tak tu zkrátka je. Nechávám ji, ať se ukáže, ať dělá, co umí. A to ona umí, uf. Drancuje mi psychiku i tělíčko neomaleně, bezostyšně. S vervou, jakou dokáže jen ona. Díky Bohu za medikaci, páč jinak by to bylo vážně zlý. A proč vzdorovat, když se tady nabízí pomoc? Pokorně a s chutí ji přijímám, umožňuje mi aspoň trochu odstup, nadhled, vnímavou pozornost.

A o tu právě jde. Já se SVOJÍ úzkostí potřebuju pracovat. Asi ji nebudu milovat na první dobrou, ale cosi se s ní pomaličku dá dělat.

Jo,je mi mizerně. Docela dost. Jsem jak na houpačce. To je docela dobrý, člověk občas vydechne a nadechne sílu do příště. Ono těch příště bude asi teď nějak víc, ale tak to zkrátka momentálně je. Nahoru, dolů.

Dostávám velký dar. Zvládnout se to dá, ale jsou k tomu potřeba dvě věci. Být absolutně jen a pouze v přítomnosti a hlídat si myšlenky. Obojí TEĎ, HNED. Velmi důsledně a velmi pečlivě. A ještě jedno sakra důležité zjištění. Vážně a se vší důsledností jsem zodpovědná jen a jen sama za sebe.

Tak nepusťte se do toho s takovou výbavou?

Žádná havaj to není. Malé krůčky se musí také počítat. Ale JE to a já s potěšením vnímám, že je to NOVÉ. Vážně jsem se vší zodpovědností zvolila jiný přístup ke své úzkosti než dřív.

Bože, jaký já k ní najednou cítím, soucit. Vždyť je tak ztracená, opuštěná. Přesně tak se cítím, tak abych se nebála. Valí se jedna vlna emocí za druhou. Nahoru, dolů......

Tohle není obyčejný strach. To je strach ze strachu a je třeba s tím počítat. Prostě mozek nějak funguje a když je toho víc než dost, tak je míra přeplněna a tohle se děje. To je chemie, anatomie, hmota. To zkrátka neokecám. A je dobře, že to tak vnímám a nepatlám se v tom. Na to je medikace.

Ale moje přátelství s MOJÍ úzkostí je něco jiného. Nevím, jestli si moc netroufám, když píšu o přátelství. A co, já si klidně troufnu! V posledních dnech jsem i v tomhle hnusným stavu, ono to tak je, je hnusnej, tak to klidně nazvu pravým jménem. Zkrátka, udělala jsem tolik chytrých a důležitých rozhodnutí, že se třeba už i nějaký kamaráčoft nabízí.

Asi už víc psát nechci. Pro TEĎ to stačí. Asi bych mohla, ale cítím, že stačí. A protože jedno z mých dalších rozhodnutí je o tom, že bych moc ráda nedělala nic, co se mnou neladí, tak končím.

Není to vždycky snadný to poznat, tak se učím.

A právě teď se poslechnu.

Na závěr: úzkost je hnusná, ale i tohle se dá zvládnout.

Hodně štěstí.


Žádné komentáře:

Okomentovat