Moje Romanko!
Vítej, i když jsi
vlastně nikam neodešla. Pořád jsi byla tady, pořád jsi to byla
a stále jseš TY, jen tu s námi byla víc Tvoje druhá tvář.
Tvoje druhé JÁ, Tvoje třináctá komnata.
A do té se nechodí, té
se vyhýbáme. Je zavřená na sedm západů a klíč pečlivě
schováváme. Ve svém nitru, v hlubinách, v temnotě. V neštěstí
strachu, v šedi smutku, v záplavě slz, v labyrintu zmatku, v
osidlech pochyb, v bolesti.
V takové bolesti, která
Ti bránila fungovat. Fyzicky, psychicky, vůbec. Bylo jí hodně,
přihnala se jako vichřice, uragán, zemětřesení. Bouře, která
bere, ničí, boří. Bahno, které sebou bere vše, rozbouřená
řeka, povodeň, která odnáší. Zatím. Oheň, který nehřeje,
ale zoufale pálí, hoří bolestivým plamenem a šíří pach
spálené kůže. Zatím.
Nevěděla jsi, že je to
ZATÍM, netušila jsi, co máš dělat, zmateně jsi se bránila. Jak
jinak? Tam, kde to bolí, nechceš přeci být. Proč taky. A tak Tě
nic nebavilo, jen bolelo. I ŽIVOT bolel. Jen utéct, prchnout,
nebýt, to bylo Tvé přání, holčičko moje. Bránila jsi se, a
proto to bylo jen horší. Řadu dní, týdnů, měsíců. Pár
let......
Nevíš, jak bylo Tvým
nejbližším, milovaným přátelům. Báli se o Tebe, chtěli Ti
pomoct. Snažili se, a díky Bohu za to. Za všechnu péči, která
byla z hloubky jejich duší. Z duší, které byly s Tebou napříč
věky, s kterými jsi se už dávno dohodla, jen jsi to TADY a TEĎ
nemohla tušit, natož vědět. Snad jen v těch chvilkách, když
bylo opravdu nejhůř, ztrácela jsi víru a sama sebe, tehdy nešlo
přehlédnout tu nehmotnou sílu, jemnou energii, která Tě
podpírala, držela, objímala a tak, jak to jen šlo, pomáhala.
A náruč Tvého
milovaného manžela. Tolik bolavých nocí, šedých rán, temných
dní, kdy byl s Tebou. Mlčky, když už nebyla slova na útěchu v
Tvé hluboké bolesti. Jen tu BYL. Někdo nemá to štěstí a vůbec
takový DAR v životě nepotká. Dar lásky, snad bezpodmínečné,
jestli je to tady na Zemi možné. To byla jedna z těch mála
kotviček, která Tě tady držela. Ale byla tak pevná, tak silná,
že Ti postupně dávala sílu. Díky jemu jsi došla až sem. Do
dnešního rána v milované Krásné Lípě. Do dnešního rána,
kdy jsi se vzbudila a cítíš jinou Romanku. Jiný Život.
Nebylo to najednou, jak
jsi si tolikrát tehdy přála. Přirozeně jsi toužila po tom, aby
hned, najednou bylo všechno jinak. Chtěla jsi zpátky sama sebe,
přála jsi si otočit klíčem a nechat tu třináctku za sebou.
Nešlo to, přirozeně, že to nebylo možné. Jenže to víš až
teď. Pomaličku, zlehka, po kouskách jsi si procházela vlastní
cestičkou, vlastním zvedáním závoje. Sama jsi musela trpělivě,
tak, jak jsi to vůbec neznala a neuměla, jen už nebylo zbytí a
jiné cesty, chtěla -li jsi dál ŽÍT, zvedat pomaličku a po
kousku oponu, za kterou jsi objevovala....
Objevovala a s údivem
nacházela sama sebe. Své JÁ, svoji blízkost, jedinečnost.
Kamínky ve SVÉ vlastní mozaice. Své KLADY a DARY, schopnosti. Vše
to, co jsi si sama ukryla, schovala. Vše to, čemu jsi nevěřila,
od čeho jsi utekla. Ale taky ZÁPORY, STRACHY, BOLESTI. Jen už jsi
před nimi neutíkala, začínala jsi je chápat a pak přijímat. To
bylo divení, holčičko moje!
Až časem přišla
dnešní chvíle. Blýskalo se na lepší časy už dřív, ale
kyvadlo tvých bolestí a radostí bylo stále tolik rozkývané, že
jsi si sice nemohla nevšimnout jinakostí, které se mile ukazovaly
a Tvá VLASTNÍ SÍLA Tě už navigovala v Tvé cestě, jen ta
jistota Ti chyběla.
Až dnes, dnes, kdy Tě
vítám ZPĚT, sama sebe vítám DO ŽIVOTA, až dnes mohu napsat a
zodpovědně říct DÍKY! Za vše, čím jsem prošla, za poznání
a za přivítání! Dnes vím, že i JÁ JSEM bolest stejně jako
radost, láska stejně jako strach, světlo stejně jako temnota.
Všechno tohle jsem. Nikam se nic ze mě neztrácí, nemizí. To ani
nejde. Jde jen o to, kam se to moje kyvadlo zhoupne a kam já se
vydám. Co schovám a na co se kouknu. Čemu věřím a čeho se
bojím.
I teď se dokážu bát.
Ale stejně tak radovat. A stejně tak být JÁ. A to už se nebojím.
A právě tohle mi dovoluje Tě přivítat, moje milá Romanko. Být
tu s Tebou, abychom se, teď už společně, vydaly na další cestu.
Nevím, co nás čeká, ale nezapomenu na to, čím jsme prošly.
SPOLU, jen jsme o sobě nevěděly. Škoda těch dní, měsíců,
let. Ale nevadí, hlavně, že jsme se našly!
Žádné komentáře:
Okomentovat