Nesnáším slovo VĚDOMĚ


Až mě to překvapilo. Najednou takový odpor. Zdá se, že vím, co je tím myšleno a do nedávna jsem to slovo sama používala a vnímala jako užitečné a pozitivní. Jenže teď na mě kouká všude, cpe se do mnoha článků a dává se na něj velký důraz. Tedy tak to vnímám.

Vědomě dýchat, vědomě jíst, vědomě být..... dosadila bych i jiné činnosti. S nadsázkou a humorem si dosaďte, co je libo :-). Já vím, že je to třeba, sama se vlastně snažím tak chovat, ale to je právě ONO. Snažím se. Hlídám se. Kontroluju se. A už mi to leze na nervy. Přináší mi to nepohodlí, mírně řečeno blbou náladu, na rovinu – depku a hnusný stavy. Na duši i na těle. Možná proto ta bouřlivá reakce a přehnaná citlivost na to užitečné slovo.

Ale zamysleme se trochu. Nesnažíme se vědomě o něco, co je vlastně přirozenost? Nezní to lépe: přirozeně dýchat, přirozeně být, přirozeně jíst nebo i nejíst ? Mně jo a poněkud mě to smiřuje s tím, aktuálně, nenáviděným slovem.

Evokuje totiž ve mně „dělání“, mus, tlak! A to já, prosím, nemůžu. Já jsem sama sebe doteďka tak zatlakovala a zakontrolovala, že mám fakt problém. Zkrátka, jak řekl někdo chytrý dávno přede mnou, odnaučuju se, co jsem se naučila. A je to hustý.

Já ty programy, díky Bohu, vidím. Tak to jsem možná vědomá. Je mi to celkem jedno, jak se tomu říká, protože tu jsou se mnou a nějak to spolu válčíme. Když jsme právě ve fázi příměří, je to fajn a tak nějak je mi líp. Mám víc síly, energie, je mi se sebou dobře, nezmatkuju, nebojím se a dle pouček i pozitivně myslím. A protože mi to takhle lítá už delší dobu, zodpovědně jsem vypozorovala, že tohle jsem JÁ , a tak jsem si to nazvala přirozeností. Vlastní autenticitou. Ta druhá poloha jsem taky JÁ, ale když si urve právě tu svoji nadvládu, tak sílu doluju, zmatkuju, strach si kraluje a celkem nic moc. To taky znám, vidím a vím, co s tím dělat. Nechat to být, přežít, prodýchat. Jsem teda vědomá? Jestli ano, fajn, beru, ale zas je mi bližší ta přirozenost. Stín chce být stínem, tak ať je a jde si svou cestou. Nemůže stínit na pořád, časem půjde z cesty.

Mějte si to každý, jak chcete. Uznávám, že trochu rýpu a čeřím kruhy. Nezatracuju meditace a jiné techniky. Jsou užitečné, praktické a dokáží pomoci tam, kde je to třeba. Jen mi všeho přijde poslední dobou moc. A třeba je to právě zrovna můj problém, že jo. Zrcadlo, já vím. Ale právě k tomu tu mám ty svoje písmenka, abych si do nich ulevila a poslala je dál do světa. Protože vím, že někam dopadnou a někdo souzní. Nepotřebuju vědět kdo a jestli vůbec někdo. Jen to tak vnímám a cítím, že možná méně je více. Klid je víc než dělání a to mě stále překvapuje.

Od hyperaktivity jak v mysli tak v těle ke klidu. To je právě moje cesta. Věřte, že je těžká. A já zas věřím, že je možná. Je to totiž návrat k přirozenosti a to je fajn, ne? Kdo to máte podobně, vítejte na cestě :-).



Žádné komentáře:

Okomentovat