Reflexní cukroví

Zklamu vás, pokud očekáváte zaručený recept na to báječné cukroví, co pekla moje babička. Nebudu vám ani líčit jeho neodolatelnou chuť a dědečkovo nadšení nad tím jedinečným druhem, které se určitě nikde jinde nepeče.

Ani se s vámi nebudu dělit o to, jak jsem vyráběla vosí hnízda a v rámci záchvatu inovace jsem jim vyráběla z marcipánové hmoty dnes nejen tolik populární, ale hlavně předpisové reflexní proužky. Třeba to byla chyba, mohly by nám za dlouhých večerů trochu přisvítit romantickou vánoční atmosféru.

Naopak. Já jsem letošní pečení pěkně zvrzla. A přitom jsem k němu přistupovala tak zodpovědně. Tak láskyplně. S nadšením a očekáváním. Nikoli tichým. Hezky halasným a pěkně viditelně. Proč?

Z jednoho prostého důvodu: peču ráda, ale ty titěrné, drobné tvary toho příště tak lahodného vánočního cukroví mě nadšením příliš nenaplňují. Letos jsem se ale rozhodla, že jednoduše nebudu srab a SAMO to zvládnu.

Upřímně přiznávám: to lahodné a úžasné cukroví jsem totiž většinou dostávala dárkem od svých chápajících a hlavně tímto směrem tvořivějších a trpělivějších kamarádek.

V sobě jsem si naladila trpělivost, tvůrčí aktivitu a na rádiu nějakou tu vánoční muziku. A ještě jsem přidala odhodlání a pozitivní představu dokonalých tvarů, výtečné chuti a jemné vůně. A se sváteční náladou, optimismem a nezlomnou vírou v dokonalost mého tvoření jsem ŠLA NA TO!

Parádně se mi dařilo. Těsta jedna báseň. Nelepivá a nebo naopak vláčnější, přesně tak, jak každý druh vyžaduje. Sebevědomí se tetelilo blahem a jen potvrzovalo, že pozitivní vize fungují. A tak jsem už samozřejmě mrskala jeden rohlíček za druhým, kurážně jsem si hvízdala u vykrajování nekonečných lineckých tvarů, kterých mi stále nebylo dost. Pracny se do formiček draly téměř samy. A navrch jsem si z rozpustilosti střihla premiéru báječných hrudek, co se nepečou. To fakt nemůže být žádný problém!

Suverénně jsem obložila všechny dostupné plechy a s pýchou a hrdostí jsem je už JEN šoupla do trouby. Brnkačka, paráda, teď už to půjde samo.

A ono to šlo. SAMO! Bez mého vědomí, ať už pozitivního či čerta jakého. Normálně a drze si téměř všechno to s láskou, pečlivostí a zodpovědnou trpělivostí připravené, vytvořené a vymazlené prťavé cukroví dočista dělalo, co chtělo!

Jedno se peklo pomalu, druhé rychle, třetí vůbec. Nejpodlejší byly ty nejprťavější rohlíčky, na které jsem byla zrovna nejvíc pyšná. Vzpomínala jsem na babičku, jak mě hubovala, že jsem nemehlo a dělám „hajdaláky“. Po jejím to znamenalo velké a nesouměrné patvary. Ve svém dospělém věku jsem se pyšně považovala za „mehlo“, které dokázalo už dospělýma rukama vykouzlit skoro takovou krásu, jakou uměla opravdu jen ona. A ony mě takhle vypečou a to doslova!

Byla jsem vzteklá a uražená a nebudu proto ani zblízka vypisovat, jak to celé dopadlo. Tím spíš, když se mi vůbec už nechce pátrat, kde se stala chyba. Někde určitě, ale v tu chvíli mi to bylo totálně fuk!

Bilance byla neradostná a moje pozitivní vize dostala přímý zásah! A nejen ona. Původně už dopředu pocukrované sebevědomí se tetelilo v koutě a představa o dokonalosti skoro jakéhokoli mého tvoření měla podobu téměř zničeného mostu při stoleté povodni.

A proto, abych sama sebe trochu utěšila, podpořila a ujistila jsem se, že mi ještě trochu tvořivosti zbylo, je tu pro mě, k potřebě a k použití, jsem raději sedla a píšu těch pár uplynulých řádek.

Vzpomněla jsem snad na druhou nebo třetí Dohodu ( mám v tom pořadí trochu zmatek, ale myslím, že na něm nezáleží): DĚLALA JSEM TO CELÉ TAK NEJLÍP, JAK JSEM UMĚLA!

TAK! Se mi ulevilo!

Co na tom, že se to nepovedlo. Tvoření jsem si užila! Těšení jsem si užila! Představu jsem měla báječnou! Procvičila jsem si pečlivost, trpělivost. Takové slastné očekávání jsem už dlouho nezažila.

Zbývá ještě umravnit kalkulačku v hlavě. Sází mi neskutečně hbitě a přesně cifry za to i ono. Kolik to stálo a jak je to teď k ničemu. Dlouho se nesnažila. Típla jsem ji ve výběhu našich slepiček. Těm bylo zaručeně jedno co ta nebývalá dobrota, kterou jsem jim dala k svačině, stála. A už vůbec nelustrovaly nějaké tvary a patvary. Jejich mile směšné bojování a předhánění se o každý drobek mých poťouchlých rohlíčku a pracen mi dokonale spravilo náladu.

Dala jsem si sama sobě vánoční dárek s předstihem. Připomněla jsem si, jak je důležitý každý okamžik toho, co dělám. Jak ho vnímám a jak se v něm cítím. I kdyby z toho nakonec mělo být naše letošní „reflexní cukroví“.

A tiše doufám, že si to přečtou také moje kamarádky. Ty s těmi dokonalými a voňavými dobrotami :-).