Tuhle větu známe my,
starší ročníky, ze základky. Nevím, jak je na tom dnešní
školství, ale nedělám si moc iluze. Ostatně hojně ji využívaly
ještě pančelky, které učily mého syna. A to není zas tak
dávno.
O to víc mě překvapilo,
když jsem ji slyšela ve vlaku, kterým pravidelně jezdím domů.
Naprosto vážně a s patřičným akcentem a tónem tak peskovala
maminka svého syna. Odhadem mu mohlo být už docela přes deset.
„Sakra, to je síla,“
běželo mi hlavou a aby toho bylo tak akorát, maminka dodala rázně:
„A dej si ruce za
záda!“
Bylo smutné podívání
na toho od pohledu šikovného kluka, který s ustrašeným pohledem
mamince bez reptání vyhověl.
Proboha, co udělal tak
strašnýho, že ho tak pilně mistruje?
On byl totiž trochu
živější. Nějak víc sebou šil, koukal z okna, kroutil se na
sedačce. Zkrátka se nemohl poskládat, měl zájem o dění kolem
sebe. Byl hubený, vysoký, samá ruka, samá noha, to se potom těžko
sedí „v pozoru“!
Maminka byla také
vysoká, hubená, trochu jsem se jí začala bát, i když seděla
přes uličku. Nebyla jsem rozhodně vzorný rodič. Vybavuji si
pěknou řádku chyb, které se dnes v chytrých knihách významně
jmenují jako odstrašující příklady zásadně mylných kroků ve
výchově. Nedělám si iluze, že jsem na duši svého syna
nezanechala nějaký stín. Ale snad ty omyly nebyly fatální, když
dnes, v jeho dospělosti, spolu máme pořád výborný vztah. Vážím
si toho a jsem za to vděčná. Nebývá to tak běžné.
Ať jsem chybovala
jakkoli, můj syn určitě vedle mne nikdy nemusel sedět jako
pravítko, bez hnutí, s rukama za zády. Nemohla jsem si pomoci,
vím, že to není slušné, ale na tu paní jsem neodpustitelně
zírala. Naštěstí byla tak zaujatá dalším úkolováním svého
syna, že mě vůbec nevnímala. Hodně mě zajímalo, jak ten celkem
milý kluk, bude svačit s rukama za zády v ubrousku vzorně
nachystaný koláček.
Nene, bylo mu dovoleno
změnit pozici. Nastavil ruce a maminka mu důkladně vlhkým
ubrouskem otřela obě dlaně a v rámci dokonalého boje proti
bacilům mu podala koláček. Voněl přes uličku, měla jsem chuť
si kousnout.
Nahlas jsem se rozesmála
představou, jak by asi chudák paní zareagovala, kdybych si
poprosila. Stačilo by jí mě nekompromisně sjet pohledem nebo by
to bylo i s přednáškou? A kdyby, třeba docela náhodou, mě
šokovala a dala mi kousnout, utřela by mi také drobečky u úst
jako svému synkovi?
Musela jsem se krotit,
abych se nechechtala na půl vagónu. Překvapení se nekonalo, vůbec
mi nevěnovala pozornost. Chystala totiž klučinovi pití. Vzorně
nachystané v termosce, kafe to zřejmě nebylo, ale určitě dobrý
čaj. Zručně mu v drncajícím vlaku nalila do hrnečku a ještě
mu ho svědomitě podržela. Stejně se polil. Z takového
pidihrnečku může pít jenom jeden, dvoje ruce jsou na něj moc.
Dostal záhlavec a následovala přednáška o tom, jak je neschopný,
že se ani neumí napít. V jeho věku!
Ani nehnul brvou. Byl
zřejmě zvyklý. Zvyklý, zpracovaný, otesaný. Patrně moc dobře
věděl, co by následovalo, kdyby se třeba jen náznakem ohradil,
něco naznačil, vysvětlil. Radši byl potichu, hodný kluk. Z
tolikrát opakované bolavé zkušenosti tak raději eliminoval další
případnou maminčinu „péči“.
Vím, nic mi do toho
není. Určitě ho maminka miluje, opatruje ho s nejlepším vědomím
a možná několikrát za den umírá hrůzou, aby se mu něco
nestalo. Třeba je s ním sama, mají jenom jeden druhého. Jenže mě
mrazí, když tuším důsledky její opičí lásky. Pro oba dva.
Cítím příští komplikace v jejich životech a už teď jim oběma
vroucně přeji, aby se s nimi dokázali co nejlépe vyrovnat.
Jednoduché to nebude.
Držím jim palce.
Žádné komentáře:
Okomentovat