Pachatelé dobra

Určitě je znáte a ve svém okolí byste nejednoho celkem úspěšně našli.

Jsou rozhodně nepřehlédnutelní. Myslí to dobře, chtějí vážně pomoci, mají nejlepší úmysly, jsou přesvědčeni o své neomylnosti a jedinečnosti svého konání. S fyzickou energií rozjetého parního válce a s mentálním nastavením blížícím se příslušnosti „patentu na rozum“ páchají své dobré skutky.

Neohlíží se na aktuální potřeby svých přesně zacílených objektů. Netuší, jestli se jejich rozhodná umanutost třeba náhodou skutečně nemíjí účinkem. Už vůbec je nenapadne použít třeba takovou běžnou věc, jakou je věta tázací.

Hodilo by se, kdyby jejím obsahem byl aspoň náznak po smyslu jejich úporných činů. Fokus jejich zaryté aktivity by možná uvítal celkem běžnou otázku:

„Potřebuješ ? Souhlasíš s tím? Hodí se ti to? MOHU?

Opak je pravdou a dokonalá absence otázek je o to víc nahrazena úporností a vehemencí v jejich po čertech tvořivé činnosti.

Dostanete-li se do jejich hledáčku, nemáte téměř žádný prostor pro vyjádření vlastních potřeb, názoru, přání. Jsou také lepší případy, abych byla spravedlivá a neházela je všechny do jednoho pytle. Existuje menšina, která vám jen velmi nerada, ale přece jen poskytne jakous takous iluzi vlastního rozhodnutí. Tím to ale končí.

Se slovy: „ Já jsem si myslel(a)...“, „Vím, že...“, „Sousedka říkala...“, „Ty se v tom tolik nevyznáš...“ a podobně, si stejně nakonec vše udělají po svém. Prostě tak, jak je to podle jejich jedině nejsprávnějšího názoru to pravé ořechové.

Co na tom, že většinou jsou dost vedle. Že se o jejich služby, rozhodnutí, aktivity nikdo neprosil. Že zasahují do osobního prostoru druhých a je jim to naprosto jedno. Že jejich po hříchu většinou dobře míněné skutky jsou ve finále zbytečné, liché a zhusta naprosto k ničemu. Že stojí čas, peníze, energii. Většinou nejen je, ale také nás, objekty jejich zdánlivě bohulibých záměrů.

Jednou, dvakrát, snad i po třetí se to dá vydržet. Z počátku jsme s nimi shovívaví a snažíme se je chápat, vyhovět. A tak sníme třeba ten dort, co nám kolegyně přinese o polední pauze. I když máme dietu a ráno jsme to s ní probírali. Poděkujeme kamarádce za lístek na plavání i v případě, kdy jsme jí zrovna včera celkem rozumně vysvětlili, že teď zrovna jsou nám bližší balíky papírových kapesníků než plavky. Vezmeme za vděk polívkou od sousedky, i když víme, že bývá tak mastná, že to i náš zdravý žlučník stěží zvládá.

Ovšem opakované aktivity pachatelů dobra jsou velmi vyčerpávající a dříve či později dospějí k výbuchu, ke střetu, zkrátka ta časovaná bomba bouchne. Někdy méně, jindy to už opravdu stojí za to!

Nejlepší na jejich katarzi je ovšem to, že vlastně ti špatní, nevděční, nechápaví jsme my, jejich s láskou a dobře míněnou snahou opečovávané objekty. To my jsme ti hnusní, co si neváží jejich péče. To my jsme ti cynici, kteří se nedokáží vžít do jejich altruismu a nechápeme, jaká je to slast pečovat o druhé! Mezi námi jsou obzvlášť zavrženíhodní jedinci, co by nedokázali pomoci bližnímu svému ani kdyby byl na smrtelné posteli, umíral hlady nebo zůstal třeba na ulici. Jak vůbec můžeme s takovým nastavením žít v naší civilizované společnosti!

Kamarádka, kolegyně, sousedka, takové pachatelky jsou sice celkem obtížné, ale při troše snahy, vlastního vymezení a dobré argumentace se dají zvládnout. Těžší kalibr jsou pachatelé dobra z našeho nejbližšího okolí, třeba mezi příbuznými. Různého stupně, zaměření a odhodlání je máme, myslím, ve svém nejbližším okolí skoro všichni. To je o něco těžší oříšek. Tady můžeme potkat širokou škálu celkem obstojných technik. Sem tam nějaké vydíráníčko, vytažení daleké minulosti, strašení blízkou i vzdálenou budoucností.

Vlastně jim můžeme být vděční. Jejich neutuchající zájem o naše dobro, pohodlí, zdraví, bezpečí, dokonce i vzdělání a zaměstnání nás nutí být ve střehu. Dostává se nám vlastně v jejich podobě celkem reálného tréninkového hřiště.

A co že si tu můžeme trénovat? Sami sebe. Svoje sebevědomí, schopnost se vymezit, stát si za svým, dokonce se i mít rádi. A to celé zdarma, rovnou a na ostro. Bonusem k tomu celému je ještě současně probíhající kurz diplomacie.

Nevěříte? Dobropachatelé z našeho širšího okolí se do háje posílají celkem snadno. Pro nějaké ostřejší nebo pádnější slovo je v takovém případě celkem blízko. Upřímně, u těch našich blízkých to tak jednoduché není. Neznamená to, že bychom to někdy s chutí neudělali. Jenže jsme jaksi bržděni. Vztahy, ohledy a vším tím jemným předivem, co dělá příbuzné příbuznými. A tak se učíme vymezovat sami sebe současně se cvičením krasomluvy. Ostatně i diplomaté se dokáží odeslat do patřičných mezí na úrovni. Tak proč by nám to nešlo na těch našich známých domácích hřištích?

Vždyť ti naši blízcí se o nás tak hezky starají. A myslí to jenom dobře!