Mávám

Pro své nákupy mám takovou tu šikovnou jezdící tašku. Už dávno jsem se odmítla dřít s taškami v rukou, křivit si páteř a připadat si jako naložený soumar.

Cítím váš údiv a otázku.

Proboha, ona nejezdí na nákup autem?

Nejezdím. Nesnáším hyper a super a nakupuji v našem městečku tam, kde dojdu pěšky. Nebo přes internet. To hlavně obiloviny, luštěniny, speciality pro své kuchyňské kouzlení a krmení pro kočičí členy naší rodiny. A takové zboží k vám rádo přikvačí samo, nejlépe ve větším množství. Mám klid a hlavu zbytečně často nezatěžuji otázkou o stavu zásob.

Se svojí nákupní kámoškou se pravidelně vydáváme za svým posláním a naše cesty bývají pestré. Většinou chodíme po ránu. Rána mám ráda, vítají nový den a voní očekáváním, jaký bude.

Potkáváme lidi a zdravíme. Přijde mi přirozené pozdravit, když někoho potkám. Dělám sobě i druhému hned na počátku dne malou radost. Samozřejmě zdravím já, moje kamarádka to zatím ještě neumí. I když kdo ví? Technika kvapí a třeba už někde krouží nápad, jak i tohle dokázat.

A je to vůbec potřeba? Každý jezdí nakupovat autem. Jen staří lidé a někdo takový, jako jsem já, chodí pěšky. No, možná by se hodilo, kdybychom do tašky mohli namluvit nákupní seznam a ona by nám ho už jen v průběhu nakupování odrecitovala. Sci-fi? Občas se mi stane, že pečlivě sepsaný seznam zůstane doma na stole a nezbývá, než procvičit mozkové závity, experimentovat a pátrat v regálech, co doma chybí.

Zpáteční cesta je do kopce, moje kámoška je spokojeně plná a já kráčím zvolna. Míjím jeden malý starší dům. Přízemní okno na mě svítí odhrnutou záclonou a za ním pravidelně sedává stará paní. Vždycky mi zamává.

Člověk je tvor domýšlivý. Myslela jsem si, že je ráda, že mě vidí, že mě chce třeba podpořit a potěšit, udělat mi hezký den. S radostí zamávám, s poděkováním se usměji a jdu dál.

Stařenka mává každému, kdo jde okolo. Prozradil mi to můj syn, když mi pomáhal s větším nákupem a zamávali jsme jí společně.

Na nákup se od té doby vydávám s myšlenkou na tu starou paní. Bude opět za svým oknem, které je zřejmě ve skutečnosti i v přeneseném slova smyslu jejím „oknem do světa“? Jaký psal život příběh této ženy, která teď tráví své dny pohledem do ulice a má potřebu každému, kdo jde kolem, zamávat. V tom gestu je někdy cítit únava a její oči bývají smutné. Jindy se usměje a ruka živě mává, jako kdyby chtěla zachytit ten letmý okamžik světlé chvíle, paprsek, co osvítil její unavenou duši.

Na parapetu bývá malá vázička s kytičkou. Na Velikonoce se objevila ozdobená snítka vrby, Vánoce jí připomíná větvička s ozdobami. Uklidňuje mě to. Ta stará žena je v péči milující rodiny. Ať už je její osud jakýkoli, jeho radosti i těžkosti sdílí s někým, kdo ji má rád, pomáhá jí nést někdy nelehký úděl stáří a stará se o ni s něžnou pozorností a láskou.

Jsem vděčná. Kdo má tu možnost, že při tak obyčejné věci, jako je běžný nákup, může potěšit jednu starou paní na sklonku života?

A tak mávám. S úsměvem, s radostí, s něhou v srdci a přáním, abychom všichni měli také možnost poznat láskyplnou pozornost svých blízkých, kdykoli ji budeme potřebovat.