V počátku mi zdálo, že se jedná o
naprosto nežádoucí situaci. Zažila jsem hluboké pocity osobního
selhání. Připadala jsem si bez přehánění jako darmožrout a
budižkničemu. Nějakou dobu jsem žila v pasti přesně tomu
odpovídajících emocí. Prožila jsem si je vrchovatě a až časem
jsem přišla na to, že jsou stejně tak likvidační jako nic
neřešící.
Do svých příštích
nezaměstnaných dní jsem potom hleděla o maličko lépe. S
optimismem to stále nemělo nic společného, ale pomalu jsem si
začínala uvědomovat, že ta zdánlivě jenom hořká situace, může
přinést snad i něco, co nechutná tak hnusně.
Šlo to těžko, pomalu,
houpačka se stále občas dokázala ještě pěkně rozkývat, ale
už jsem z ní nespadla. Držela jsem se křečovitě a nehodlala
jsem spadnout. Už jsem nechtěla zpátky do pachuti a stojatých vod
uplakaného období. Přicházející podzim mi to celé nijak
neulehčil, ale nedala jsem se.
Nemohla jsem změnit, že
momentálně nemám práci, ale mohla jsem tu záležitost jinak
uchopit. Ne, nezačala jsem uklízet, nedoháněla jsem staré resty
v naší domácnosti. Nejsem žádná šmudla, uklízím pravidelně,
ale náhle získaný čas jsem nemínila položit na oltář něčeho,
co neuteče a nikdo to za mě stejně neudělá. Přiznávám, že mě
to dvakrát nebaví. O důvod víc, proč se v období, které mi
není nakloněné, nenutit dělat nemilé věci.
Naopak. Když se osud
zrovna šklebí mým směrem, rozhodla jsem se hýčkat. Objevila
jsem taichi, poznala jsem nové přátele a po nějaké době mě
přestala bolet kancelářská páteř. Vyvedla jsem sama sebe z
omylu, že tohle tisíci lety prověřené východní cvičení je
jenom takové hezké, ladné a plynulé protahování, které jde
vlastně samo. Každou novou formu jsem měla pěkně vydřenou,
protože moje hemisféry spolu už od malička nespolupracují tak,
jak by měly. Projevuje se to tak, že mi dělá trochu problém,
když každá ruka dělá něco jiného. A pokud se k tomu přidají
zbývající dvě končetiny a nedej Bože ještě kroky a dokonce
otočky, tak jsem ztracená. Panikařím, vztekám se, ohrožuji se
na životě nebo si minimálně zakládám na nějaký úraz!
Koordinace je pak samozřejmě o to víc v háji a já jen nechápavě
koukám na spolucvičící kolegy, jak jim to jde skoro samo.
Moje sebevědomí klesá
okamžitě pod bod mrazu a to je v době, kdy psychickou rovnováhu
vyvažuji téměř lékárnickými vahami, celkem nežádoucí. A v
propadlišti času dávno zmizela moje naivní představa o ladném a
pohodovém protahování.
Jenže vždycky má
všechno dvě strany. Peněz přirozeně v tom nezaměstnaném období
nebylo nazbyt a když už jsem si ten kurz zaplatila, nehodlala jsem
to vzdát a obětovat drahocennou investici. Sešla se fajn parta,
která mi pomohla dát se trochu do kupy v té blbé době. Musela
jsem se parádně soustředit, nemohla jsem současně myslet na
novou formu, rychlou a levnou večeři a ještě se rýpat v bolavé
duši. Takže jsem za své peníze získala vlastně cvičení,
psychoterapii a kurz soustředění v jednom. To je dobré skóre,
dobrý obchod!
Pro mě tedy jednou z
možností, jak přežít nezaměstnanost bylo, že jsem se pustila
do něčeho nového, na co bych zřejmě ve víru běžného a
uspěchaného života neměla čas. Vyplnila jsem si tak nejen
prázdno ve své hlavě, ale podpořila rovnou i fyzičku.
Nevím, jak bych na
sklonku pracovního dne, s hlavou nacpanou pracovním stresem a s
myšlenkami na míle předběhnutými buď u nákupního seznamu nebo
raději už rovnou v kuchyni, pilovala ty ladně vypadající formy,
které ovšem nemilosrdně vyžadují plné soustředění.
Nedělám si nárok na
to, přednášet o tom, jak jedině a zaručeně vyzrát na
nezaměstnanost. Určitě by to povolaný odborník uměl lépe, s
erudicí jemu vlastní. Já se jen dělím o to, co prakticky
zafungovalo mně v období, které je nepopulární, blbé, obtížné
a nežádoucí.
Ale je vlastně opravdu
nežádoucí? Určitě neznám nikoho, kdo by si je do svého života
pozval záměrně. Ale když už přijde, není moudré s ním
bojovat. Má totiž jednu vlastnost, která na první kouknutí není
vidět. Věnovalo mi spoustu volného času. A to je fakt vzácnost.
Stojí proto za to ho
využít. Třeba ho už nikdy tolik mít nebudu. Ale to, co se v něm
naučím, získám, pochopím, to mi už zůstane. A to i tehdy, až
ho opět nebude nazbyt. Třeba právě proto, že budu znovu pracovat
:-).
Žádné komentáře:
Okomentovat