V naší kočičí
domácnosti je nadpis tohoto článku čas od času snad
nejfrekventovanější větou každého dne.
I při mé svědomité
péči se občas stane, že si některá z našich kočiček pořídí
nějakou nemoc. U jedné z nich mám silné podezření hraničící
s jistotou, že aktuálně není spokojená s pozorností, kterou jí
věnuji. Usoudí, že je potřeba se ještě víc připomenout, dát
o sobě vědět, stávající situace jí zkrátka nevyhovuje. Tak mě
jednoduše přibrzdí.
Ať už je příčina
jakákoli, naštěstí se dosud nejednalo nikdy o závažné
onemocnění.
Průběh je ale vždycky
stejný.
Přirozeně zpozoruji, že
je číča jiná, není ve své kůži. Statečně se rozhodnu ji v
první řadě soustavně nepozorovat. Věčnou observací stresuji
nejen sebe, ale i pacienta. Vlastně ne, ještě pacienta nemáme. V
tu chvíli si prostě nepřipouštím, že se jedná o cokoli, co by
vyžadovalo návštěvu veteriny.
Jen si to představte:
pořád by za vámi někdo chodil, čučel vám do talíře, kolik a
jestli vůbec jste něco snědli. Strkal by vám nos do postele a
zvědavě zjišťoval jestli a jak spíte. A už vůbec nemluvím o
kontrole toalety. Jak že to uvnitř vypadá!?
Mně by to lezlo opravdu
hodně na nervy a pokud bych do té doby byla v pořádku, přiznávám,
že podobné šmírování by mě spolehlivě rozhodilo. A co teprve
chudák kočka? Není ve své kůži a panička, místo aby ji
nechala se v klidu rozhodnout, co že z toho bude, ji ještě ke
všemu obtěžuje neobvyklou a rušivou pozorností.
Jsem nepoučitelná.
Stejně je pokaždé, jakmile zjistím první neobvyklé příznaky,
opravdu nepatřičně pozoruji. Pak se divím, že jsme vystresovaní
dřív, než na veterinu vyrazíme. Laskavě vás ušetřím velmi
plastických představ o kočičích chorobách v mé hlavě. Vždycky
se přiženou s obrovským nábojem opravdovosti, urputnosti a snaží
se mě přesvědčit, že stoprocentně některá z těch nejhorších
se právě rozhodla nás poctít svojí návštěvou. Budiž mi
omluvou útulková zkušenost, kde se s nimi bohužel opravdu reálně
setkávám.
Jenže to je mojí kočce
fuk. Lezu jí na nervy, nenechám ji v klidu a věčně něco zkoumám
a zkouším. A můžete hádat, jak to nakonec skoro vždycky
dopadne. Balím kočku, přepravku a veterinu máme jistou.
Proč mě vždycky
překvapí, že scénáře našich návštěv jsou si tak podobné!
Vždyť i zvěrolékař je jen člověk a musí být z něčeho živ,
platit nájem bytu i ordinace a to už je sakra nějaká částka. O
leasingu na přístroje, zásobách léků, léčiv, laboratorní
diagnostice a dalších rozmanitostech se už raději nebudu
rozepisovat.
Když bez mokrého hadru
na hlavě a to fakt nikdy nevím, jak dokážu, zaplatím tu strašnou
sumu, co se donese k mým uším, zkoncentruji se natolik, abych byla
schopná vnímat, jak se o svého pacienta starat. Teď už to
opravdu a úředně potvrzený nemocný zkrátka je!
A děsně se bojím, že
dojde na to nejhorší. Z léky k prasknutí nabité prosklené
almary vet vyndá krabičku nebo jen blistr s tabletkami a na mě
jdou mrákoty. Prášky fakt nééé!
Nějak to ustojím,
seberu svoji důstojnost a odvahu a bez mrknutí oka poslouchám, že
třikrát denně je nutné tu obludně velkou kapsli dát chlupatému
miláčkovi do tlamičky. Koukám bílému plášti suverénně do
očí. Jasně, normálka, samozřejmě to zvládnu, napadá vás snad
něco jiného? A víte proč to dělám? Už bych nevydržela
poslouchat ty zaručeně fungující a osvědčené rady a porady,
jak dát kočce prášek. Co já jsem jich vyslechla! Kolik jsme jich
už vyzkoušeli! Nikdy to nefungovalo!
Zabalit do masíčka,
zamíchat do taveňáku, rozpustit ve stříkačce. Ruce všech členů
celé domácnosti většinou nestačily. Uslintaná a vzteklá kočka
téměř pokaždé vzala dráhu, prášek skončil rozpatlaný a
opakovaně nepoužitelný na koberci a my vyčerpaní s neřešitelnou
otázkou ve vzduchu: „Tak jak to teda s tím práškem bude?“
Vždycky to nakonec nějak
bylo a ten prášek opravdu spolkla. Co na tom, že často až na
několikátý pokus. Pacient byl pro tu chvíli za vodou a my jsme si
na čas, než začalo další kolo, oddechli.
Žádné komentáře:
Okomentovat