Lesní bar

Bylo přívětivé podzimní ráno a nic nenasvědčovalo tomu, že je vlastně listopad. Dušičkové počasí si dávalo na čas dokonce i v ten sváteční den, kdy vzpomínáme na své milované, kteří již s námi nejsou.

Přišlo mi proto víc než symbolické vypravit se opět do svých oblíbených Jeseníků. Už bych těžko spočítala ty desítky let, kdy mě s nimi seznámili babička s dědou, tehdy ještě jako studentku. Od té doby se staly mojí srdeční záležitostí a já pokračuji v rodinné tradici. A neskromně mě těší, že stejnou zálibu sdílí i můj syn. Jezdí tam s přítelkyní a mě ani trochu nemrzí, že naše společné výlety v té kouzelné krajině už skončily.

V Lesním baru, který před lety založil revírník Václav Pavlíček s důvěrou v poctivost obyčejných lidí, jsem již dlouho nebyla. Zatoužila jsem se znovu podívat do míst, která zvou k přiměřeně náročnému výletu, na jehož konci čeká slušně zásobený samoobslužný Lesní bar. Můžete se občerstvit ze zdejší nečekaně bohaté nabídky a platit nemusíte nic. Pokud ovšem jste ti z menšiny návštěvníků, kterým to svědomí dovolí. Nikdo tu totiž nehlídá. Ceník je zručně vyvedený na dřevěné ceduli a pokladničku prostě nepřehlédnete.

S léty prověřeným cvikem jsem si zabalila svačinu, náhradní mikinu, termosku s teplým čajem, ten se hodí vždycky. Celkem přiměřeně těžký batoh, který se určitě pronese v tom mírném, ale stálém stoupání. Šlapala jsem svižně brzkým, ještě studeným dopolednem. Nedočkavě jsem vyhlížela to několik let nenavštívené místo a v duchu jsem hádala změny, které se tam jistě udály. Byla jsem sama v podzimním lese a společnost mi dělal jen vítr v korunách stromů.

Že by se bar posunul někam dál? Pravděpodobně se mi s přibývajícím věkem nějak prodlužují vzdálenosti. Bývala bych ten útulný plácek čekala dřív, ale nezbývalo, než trpělivě pokračovat. Ale už jsem ho netrpělivě vyhlížela, přiznávám.

Jeho blízkost první zaznamenal můj nos. Typická vůně hořícího dřeva přerušila svěží atmosféru lesa a vzápětí mě přivítal ten sympatický a s péčí obhospodařovaný plácek, kolem kterého spěchal průzračný potok a cestou ještě stihl chladit v dřevěných žlabech nápoje. Vše bylo na svém místě. Změn se tu moc neudálo, ale proč také, když je tady zkrátka vše, jak má být.

Neváhala jsem. Zamířila jsem k bezpečně ukrytému krbu, kde bylo čerstvě zatopeno. Pan Pavlíček už mě předešel a byla jsem mu za to vděčná. Jen škoda, že jsme se minuli, byla bych zvědavá na toho přirozeně optimistického a důvěřivého hajného. Z přenosné chladničky jsem vylovila klobásu, která za chvíli voněla a studené pivo bylo i v tom chladném dopoledni v tu chvíli tím nejvhodnějším nápojem. S hřejícím krbem za zády jsem si vychutnávala parádně připečenou klobásu v tichu podzimního lesa a lebedila jsem si sama se sebou. Za odměnu jsi si ještě navrch dopřála místní vyhlášenou kremroli z Branné. Byly tam lstivě nachystané v krabici a nešlo je přehlédnout.

Můj čínský lékař, který mě již nějakou dobu celkem úspěšně dává do kupy by se asi neradoval. Já v těch chvílích ano. Ta chuť delší dobu poctivě odpírané klobásy, nedoporučovaného studeného piva a navrch zavrženíhodný sladký moučník mi způsobily hříšné potěšení. Bylo mi báječně.

Aby vše bylo kompletní, duši mi hladily statné a spolehlivé stromy okolo, okrová barva jejich listů a veselé zurčení potoka.

Jen ten batoh byl ještě kus příští cesty stejně těžký. I na něj došlo. Čaj se hodil v pozdním odpoledni, kdy se neúprosně přibližoval dlouhý podvečer a ochladilo se. Svačinu jsem s chutí snědla už dávno před tím, abych doplnila energii, kterou jsem vděčně nechala na jesenických kopcích.

A svým milovaným, kteří mě kdysi do toho tajemného a zázračného kraje přivedli, jsem s láskou věnovala večer při svíčce tichou vzpomínku už v teple útulného pokoje.