Lítost je negativní emoce

četla jsem kdysi kdesi. Už si nepamatuji, jestli šlo o příručku osobního rozvoje nebo esoterický článek. Někdy, aniž bych se chtěla původního autora dotknout, se tyto dvě disciplíny nějak záhadně prolínají.

Jak to tedy vlastně je? Když litujeme jsme negativní nebo nejsme? A chce se mi to vůbec pitvat? Nemyslím, že bych chtěla vynášet obecná moudra, na to jsou jiní. Školení, vzdělaní, zkušení.

Zažila jsem svého času moře lítosti. Nemohla jsem chodit do práce, byla jsem nezaměstnaná. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se s novou situací naučila zacházet. Psychika na bodu nula, moje fyzická stránka i přes aspoň nějaké cvičení tomu přímo úměrně odpovídala.

Byla jsem smutná. Do všeho jsem se musela nutit. Radostné chvíle zmizely, snad jen ty svíčky, co jsem si večer nostalgicky dávala do pokoje, vykouzlily na okamžik iluzi romantiky. Hořely bohužel rychle.

Od smutku je jen krůček k lítosti. Samozřejmě, že přišla. Vtrhla ke mně, nastoupila na mne s plnou parádou. Plakala jsem. Litovala jsem všeho a všech. Seznam by byl moc dlouhý, psát ho sem nebudu. Dosaďte si všechno, co se vás ve vašem životě dotýká. Co máte rádi, dokonce i neradi. Co můžete i co nemůžete. Co byste si přáli, o čem sníte. A stejně tak ty nejobyčejnější věci jako je nakupování, uklízení, zalévání květin. Toho všeho mi bylo líto.

Ta lítost mě rozcupovala na kusy, na drobné kousky skládačky mě samé.

„To se nedělá, to se nehodí, to zvládnu, přeci nebudu brečet. Pláč ještě nikomu nepomohl, není konstruktivní, nic neřeší,“ cpala jsem si do hlavy naučené formule. Jen jsem ještě nevěděla, že jsou naučené. V tu chvíli byly opravdové, pravdivé, jedině ty nejsprávnější.

„Neřvi, jdi něco dělat!“ nařizovala jsem si s efektem, který samozřejmě působil úplně opačně.

Paralyzovaně jsem seděla a pravděpodobně jsem tedy poslušně přestala „řvát“. Neudělala jsem nic, zázračná síla se nedostavila, můj vnitřní dráb mě nepostavil do latě a bylo mi jen hůř.

Měla jsem strach plakat, přeci se to nedělá. Uvnitř mi seděl velký smutek, který nešlo přehlédnout. Prostě tam jen tak byl. Nic nemusel, nikam se nechystal. Byl tichý, spolehlivý a velký. Obrovský. K neunesení. Měla jsem pocit, že je mi smutno nejen za sebe, ale za všechno a za všechny. Nevěděla jsem proč, jen jsem ho cítila. Byl větší než strach z pláče, byl větší než cokoli, co jsem ve svém nitru doposud potkala.

Už jsem ho nemohla snést. Dusil mne, zahlcoval, a tak jsem se vzdala.

Plakala jsem a pustila jsem smutek naplno do svého srdce. Plakala jsem, bylo mi jedno, co se dělá a nedělá. Kašlala jsem na poučky, nálepky, programy a obecné názory. Utápěla jsem se ve svém srdci ve svém smutku a ve své lítosti. Litovala jsem se za všechno to, co nemůžu a co mi stávající situace přináší.

Litovala jsem svůj Život, že právě teď není podle mých představ. Litovala jsem samu sebe, že se lituju. Že moje kočky vidí, že brečím a jsou vyjevené. Litovala jsem svoji rodinu, že má o mě starost. Bylo mi líto, že jsou na mě hodní a pomáhají mně. Brečela jsem nad tím, že mám přátele, na které se mohu spolehnout. Svítící slunce mě dohnalo k slzám a kvetoucí kytky na zahradě na tom nebyly o moc lépe.

Nevím, kolik uplynulo času. Něco se změnilo. Moje oči koukaly na stále stejný pokoj ještě skrz slzy, mé srdce opatrně tlouklo v jiném rytmu, moje tělo povolilo sevření.

Nerozuměla jsem tomu. Dovolila jsem si brečet, dovolila jsem si litovat se. Byla jsem slabá, ale nepostrádala jsem naučenou sílu. Byla jsem smutná, ale nepotřebovala jsem být veselá. Cítila jsem svoji lítost, která mě neničila, ale vlastně uzdravovala. Smutek mě nedusil, i když nezmizel.

Nepotřebovala jsem rozumět. Rozumu už bylo dost a zjevně mi nepomohl.

Pro mě v té chvíli byla lítost i smutek a jejich přijetí tou nejpozitivnější emocí a reakcí, kterou prožívala. Bylo mi lépe, ulevilo se mi.

Můj Život sice stále nebyl takový, jaký bych si přála, ale byl mi nějak bližší. Nebyl tak strašně cizí, nepřátelský a vzdálený. Jako kdyby opatrně a zlehka zval k nahlédnutí, povídání a snad, možná i k přátelství...