Bloumám

Lelkuju, flákám se, nedělám nic. A ještě si to užívám.

Sice tomu vůbec nerozumím, ale momentálně to jinak nejde.

Tisíckrát za den přijde: měla bych……A jak přijde, zase odejde a já nedělám nic. Samozřejmě nesedím na obláčku, nemám ruce založené a nevznáším se v meditacích. Dělám jen to, co musím a ještě vážně jen minimum.

Je třeba chodit do práce, nějak oprášit domácnost, zahradu, zkrátka běžný provoz. Ale nic víc. Nic navíc.

Někam zmizela taková ta tlačba, musy, honičky a stíhačky. A právě z úhlu pohledu věčného musím, měla bych, ještě tohle a pak tamto, se cítím, že vlastně nedělám nic a  je mi v tom nečekaně dobře.

To jsou věci!

A úplně největší legrace je, když nakonec zjistím, že vlastně stejně je hotovo vše, co je třeba. A jestli něco hotové není, tak zkrátka není. Dodělám to zítra nebo někdy.

Občas ještě propadám neklidu a nervozitě, ale protože v současném období se děje mnoho věcí a řekla bych, že na všech rovinách, rozhodla jsem se, stanovit si priority.

Nemám v úmyslu se nechat převálcovat ani nevytřenou podlahou, nevypletými záhonky a už vůbec ne šílenstvím v médiích. Záměrně volím totální pohodlíčko a lenoru a momentálně ani necvičím. Nevím, jestli mi to záda časem nespočítají, ale teď je to takhle. I kolo odpočívá a já se učím si vyhovět. Myšlenky typu, když máš takový dobrý kolo, co teda nestálo zrovna málo, měla bys na něm co nejvíc jezdit, posílám k šípku. Jedu tehdy, když se mi vážně chce, mám náladu a s neomylným cílem se stavit cestou na něco dobrého. Za odměnu!

Nedělám si hlavu s tím, že se totálně nesoustředím a zapomínám. Zatím se nic zas tak závažného kvůli tomu nestalo a věřím, že ani nestane. To spíš se párkrát proběhnu po domě, než se dostanu zrovna k té správné věci, co potřebuju a mezi tím poponesu pár jiných, abych je za pár okamžiků zase hledala. Neorientuji se v datech ani ve dnech v týdnu, nějak se mi to všechno plete dohromady. Teda kromě víkendu, ten bezpečně poznám!

Z venku to vypadá jako totální zmatek, nepořádek, nesoulad a chaos. I já se tak občas cítím. Hlavou dolů, zmatená a nesoustředěná. A protože nějak tuším, že to nepřeperu, tak se vzdávám a nechávám se pokaždé překvapit, že vlastně o nic nejde.

Že to nějak dopadne. Že stačí si jen držet ty hlavní obrysy, úkoly, potřeby a závazky. Že nejistota není špatně a není sprosté slovo. Že není třeba vypustit duši jen proto, že ostatní to mají jinak, vyžadují to jinak a moje bloumání a lelkování jim nevoní, nerozumí tomu, vztekají se a o to víc dávají nevyžádané rady, co by se mělo. Nechává mě to v klidu, netrápím se, že právě tohle jsou ty důvody, proč jim není  dobře. A  to je taky novinka!

Mnoho nového se najednou objevilo a je třeba se seznamovat postupně a pomalu. A k tomu se právě báječně hodí pohodlíčko, lelkování, odpočinek. Pozorování a zažívání. Samota a klid.

Až přijde čas, bude třeba se znovu rozhýbat  a z pohybu se radovat.