Mívám občas pocit, že
všechno, čím procházím, co prožívám, je jak film, na který
se dívám. Bez mého přičinění, jsem a nejsem účastník. Někdy
fakt nevím, jestli jsem se nezbláznila. Jako kdyby mě někdo nebo
něco posunovalo jak pověstnou figurku na šachovnici, která ví,
že je té hry součástí, ale zas tolik toho ovlivnit nemůže.
Pokud ovšem nepřijme
pravidla, která jsou daná a na ní nezávislá. A pak jsem jeden
velký otazník a hledám, jak se to dělá. Padám a zase vstávám,
klopýtám a peru se s těmi zákonitostmi tak dlouho, než mi to
dojde! A i když mi to dojde, stejně to nic nemění na faktu, že
se tak nějak dívám, pozoruju a vnímám, že se To opravdu prostě
jen děje.
Nejen mně, ale i kolem
mne. A někdy je pro mě, velmi citlivou bytost, problém to celé
ustát. A můžu mít stokrát načteno, odžito a navnímáno.
Vždycky jsou aktuální situace, které se mě dotýkají, bolí
nebo naopak přinášejí radost a užitek. A je jedno, jestli se
jedná o můj osobní problém nebo někdo blízký prochází
složitostí či radostí, nebo se někde odehrává nějaký problém
a že jich teda všude ve světě je! A pak si přeji, aby se vrátil
ten pocit pozorovatele filmu, nezávislého účastníka a figurky,
která je čehosi součástí.
Nevím, jestli to taky
tak máte, ale myslím si, že v nějaké podobě jsme to zažili
každý. Jsou to okamžiky rovnováhy, harmonie, která je nám
vlastní a je někde hluboko ukrytá. Patří k ní nekonečný klid,
pocit, že vše je možné a nic není překážkou a hluboká
vnitřní jistota o čemsi, co nelze popsat, pojmenovat, přesto
víme, že to tu Je. A chtěli bychom, přáli bychom si, aby nás
neopouštěla a byla s námi stále.
Jenže to zřejmě jaksi
nejde. Nebo jinak. Jde to, je tu, ale jsou tu také naše otazníky,
složitosti a schůdky, po kterých potřebujeme projít, vystoupat,
vyšplhat....prosím, nechť si laskavý čtenář doplní to vlastní
slovo, jemu nejmilejší :-), abychom uměli ten jedinečný pocit
klidu docenit a vážit si ho.
Pak jsme skutečně sami
sebou, vzácně ve spojení s Pravdou a jejími pravidly a
zákonitostmi. To prostě neokecáme. A je na Životě, aby nám to
ukázal. A na Nás, abychom si vyzkoušeli, jak na tom jsme, kudy na
to a o čem to Je.
Třeba se mýlím, ale
můj momentální vlastní pocit v této době je, že teorie už
bylo dost a právě teď máme šanci v Životě prožít to, co je
užitečné a co se prostě děje. Je to sakra práce a fuška a nic
snadného. Ale ne nemožného. Když mi není, jsem unavená, mám
strach a hledám zbytky sil, jen věřím, že se ten právě
zdánlivě ztracený klid zase vrátí. Věřím, že je momentálně
za rohem nebo dvěma či třemi, ale nezmizel a trpělivě čeká, až
projde současná větší či menší bouře a pak se vrátí
zpátky, aby mě podepřel a ukázal, že se na něj mohu spolehnout.
Tak to jsem vám dneska
chtěla napsat. Dřív jsem si myslela, že jsem divná, špatná a
nedokonalá, když mi bylo blbě. Dneska už vím, že je to jinak.
Že když je mi blbě, tak je to vlastně správně. Dostávám šanci
a zas mi bude dobře. A nejen to. Bude mi o nějakou pochopenou
složitost líp. Tak to funguje, to je Pravda a tu jednoduše nelze
nijak „očůrat“.
Přeji hodně sil nám
všem a věřím, že ty vzácné okamžiky harmonie jednou přestanou
být vzácností a stanou se naší samozřejmostí a přirozeností.
Žádné komentáře:
Okomentovat