S krajkou!
Možná prozrazuji velké
intimnosti, ale mně to tak nepřijde. Prožila jsem totiž s tím
zdánlivě obyčejným kouskem dámského prádla docela slušný
seberozvojový zážitek. A bylo hodně zajímavé pozorovat, co se
ve mně děje, tak se zkrátka nejde nepodělit.
Z původně celkem
otravného nákupu u nás v Lidlu se rázem stal poznávací kurz a
ještě ke všemu zdarma. Vlastně ne, stál mě cenu té podprsenky,
ale de facto byl aktuálně k nezaplacení.
Koukla na mě z regálu,
kde byly v krabičkách její další méně zajímavé sestry. A
taky tam stály další dámy, v tu chvíli jsem je titulovala
„baby“, ale to se sem nehodí. S prominutím nebo bez :-) se
přehrabovaly ve zboží a to je věc, která mě stoprocentně
odradí od jakéhokoli podobného nákupu, i kdyby nabízeli bůhvíco
za super ceny.
Jenže ono to bylo
najednou jinak. Něco mě jednoduše vtáhlo mezi ty čehokoli
koupěchtivé osoby, neomaleně jsem si prorazila cestu a koukala na
tu červenou nádheru. Nevnímala jsem popuzené průpovídky a
sápala jsem se po tom, o čem jsem byla přesvědčená, že mi
samozřejmě patří!
Vůbec jsem nechápala
proč? Krajky nesnáším, podprsenku zrovna nepotřebuju. Nojo,
jenže já jsem ji najednou strašně chtěla. Fascinovala mě ta
barva a zároveň jsem slyšela:
„Krajka jo? Ty jsi fakt
snad magor. Na starý kolena ze sebe budeš dělat dámičku!? A k
čemu, kam to budeš nosit? Stejně to není vidět! Hm a ty prachy
zrovna potřebuješ na něco jinýho. Uvidíš, jak se v tom nebudeš
cejtit.“
Jo, to všechno byla
pravda, ale já jsem ji stejně chtěla. Chtěla jsem ji, přestože
opravdu nesnáším krajky, ale tuhle jsem potřebovala. Chtěla jsem
ji, protože nemám žádné červené spodní prádlo a najednou
jsem po něm zoufale zatoužila. Chtěla jsem ji, protože to právě
nebude vidět, ale JÁ budu vědět, že mám něco, co jsem nikdy
neměla, vždycky jsem nesnášela a bude to jen pro moje prsa. Jen
JÁ budu vědět, že je tak pohýčkám, udělám něco, co sice
není vidět, takže se nedočkám „jé tobě to sluší“, ale až
to celé vydýchám a dojde mi to, hrdě si budu vykračovat v
červené krajkové podprsence!
Opravdu jsem tu zdánlivě
obyčejnou a bezvýznamnou součást ženské garderoby vydýchávala
dlouho. Stejně dlouho trvalo, než jsem si v ní skutečně
vykračovala. Než jsem si uvědomila, co to bylo za sílu, která
mne vedla k tomu zdánlivě zbytečnému a nesmyslnému nákupu. Než
mi došlo, že si zasloužím já a moje ženské části něco
krásného, neobyčejného a nevšedního, co není třeba ukazovat.
Co je ale jen vnějším vyjádřením drobné jiskřičky, která o
sobě musela dát zkrátka vědět.
Moje potlačené a
ublížené já a jeho ženská část se už nechtěly dál trápit.
Daly mi tak najevo, ať už proboha něco udělám a pomůžu jim. Ne
kecama, ne meditacema a ostatními nehmotnými v tuto chvíli už
berličkami, ale opravdu reálným krokem, který mě nakopne a spojí
všechny ty šňůrky doposud vlající někde v prostoru do jednoho
konkrétního činu.
A tak mám na starý
kolena krásnou krajkovou červenou podprsenku, jak mi naznačoval
můj rozum. Já bych řekla, že MÁM krásnou červenou krajkovou
podprsenku, kolena k tomu nepotřebuju. Trochu foukám do té
jiskřičky, která to všechno způsobila a věřím, že ta červená
ji podpoří v oheň, který mi dál bude svítit na cestu, abych jí
už neztratila.
A kdo ví, příště to
budou třeba kalhotky?
Žádné komentáře:
Okomentovat