To nevyjde? Je to blbý?
Nemá to cenu? Je to k ničemu? Budu vypadat blbě? To nemá smysl?
Takový nesmysly! Fakt
nesmysly? Vždyť to jsou normální otázky! A to jako říká kdo?
Znáte to? Ten klasický,
otřepaný a přesto neodbytný dialog, který dokáže pořádně
drnčet v hlavě? Hučí, kecá, duní a nedá pokoj? Je zajímavý,
že se dokáže se stejnou vehemencí prosadit kdykoli. Prosazuje se
úplně stejně, jde-li o zdánlivou prkotinu nebo o jiná,
závažnější rozhodnutí. Jako třeba napsat knížku.
No vážně. Vzpomínám
si, že úplně stejně mi dokázala moje mysl kecat do toho, jestli
se mám pustit do psaní jakékoli z mých knížek, blogu, článků.
Nevzdala jsem to a zkrátka jsem to zkusila. A ono to vyšlo. Šlo
prostě jen o to, udělat první krok. Nebo aspoň krůček.
Poslat ten hlas do háje.
Nechat odprejsknout pochybnosti. Prostě dát se do toho. Jakkoli,
třeba s nejistotou. Jen to udělat. Nějak, po svém, jak to zrovna
cítím a vnímám. Nějaké to bude, nějak se to vyvine. Jednu
důležitou vlastnost to dozajista má. Je to moje! A můžu si s tím
dělat, co chci. Změnit, předělat, zrušit a začít třeba znovu.
Uvědomuju si, že ten
hlas je se mnou odjakživa. Provází mne, co si pamatuju a dokázal
mi pravděpodobně zmařit hodně nápadů. Těch prvních. Takových,
co přišly spontánně, z hravosti, z tvoření, těch, které mi
jako inspiraci posílá to nejlepší, co ve mně je. Co to přesně
je, tak úplně s jistotou nevím. Snad duše, podvědomí, zdroj či
vnitřní síla. Ale je to tam a je jedno, jak si to pojmenuju. To
ono ví, co mně dělá dobře a kam se mám vydat.
Nojo, jenže často se mi
podaří neslyšet to, co slyšet mám a slyším to, co slyšet
nemám! Nebo vlastně ne. Slyším oba řečníky, ale jen jednoho
poslechnu. Ježiš, ta čeština je nádherná!
Prostě se leknu a nechám
se ukecat od toho rozumu. Blbečka. Jo, občas se hodí, ale častěji
ho mám za Blbečka. Mysl prostě myslí, nic jiného neumí.
Momentálně bych potřebovala, kdyby svoje aktivity stopla na
minimum a nechala mě volně dýchat. Proto jsem se rozhodla do ní
šťourat, rýt a podrobit jí křížovému výslechu.
Nesnáším „......a co
když...!“
A přišly obrazy.
„Co když …dostanu
pětku? …. to nebudu umět? ….....neudělám zkoušky? ….. mě
nemá rád?.... neseženu práci? …...nestihnu, nezvládnu......
Bylo jich mnoho a mnoho.
Pochybnosti, domněnky, strachy, obavy, nedůvěra. Kde se vzaly a
proč tu jsou? Dumám, ptám se, hledám?
„A co když je to
Láska?“
Jo, není to původní,
snad je to název nějaké písničky, nevím. Ale přišlo to,
slyším to. Netuším nejdřív souvislosti, nepasuje mi to. Zase
blbost? Nechávám to plynout, věc pro mne nevídaná :-) a jen s
tím jsem.
Jen cítím, nerozumím.
A je to asi ono. Nějak to tam prostě je. A je to před tím, než
co řekne Blbeček. Blbeček totiž někdy snad i chrání. Před
bolestí, před zklamáním. Proč? Protože už tu jednou bylo a
třeba bolelo a to je někdy dost hustý. Jenže Láska ví, že už
to bolet nemusí.
A pak se v tom vyznejte.
Každopádně jsem
prozatím přišla na to, že budu líp naslouchat. Protože i když
to zní stejně, může mi to přinést různá poselství. A jak to
poznám?
Jednoduše se do toho
pustím. Zkrátka to udělám a pak se uvidí. Změna se dá udělat
vždycky.
Žádné komentáře:
Okomentovat