Temná je dobrá

Je, a ne že ne.

Jenže. Musela jsem se k takovému poznání a pak vyznání, které svou neumělou, nebo snad přeci jen trochu už vypsanou rukou, právě teď píšu, dopracovat. Přišlo to na mě předevčírem. Ve čtyři skoro tma, rej myšlenek nikterak povzbudivých a kupa nehotové práce přede mnou. Zmatek, chaos a bezradnost.

A to jak teď bude na furt? Nebo na pár měsíců? Brzo tma, smutek a splín, nechuť k čemukoli? Vize spíš horšího než lepšího, absence světla a vy už víte, jak to myslím :-). Do ničeho se mně nechce, nic mě netěší a nebaví. No nazdar a to je teprve začátek listopadu! A jak to teda bude dál?

Budu se od rána netěšit? Budu se od rána, která bývají podzimně krásná, bát, že bude brzo tma a s ní že vylezou všichni moji strašáci? Dám jim prostor, aby se nafukovali a rozpínali a užírali můj vlastní prostor? Jasně, vím, že momentálně je pro mě složité období, ale to přece neznamená, že se bude ještě dokrmovat tmou, která zcela přirozeně a v souladu s přírodou právě teď kraluje a má navrch.

Tak kudy na to a co s tím? Fajn, přiznávám, že s podporou sklenky červeného, ale opravdu jen jedné, dobře, možná dvou :-), tuším směr a lovím v paměti. Tam nejdřív, ale protože to nestačí, volám na podporu srdce a to, co sice nevím, co je, ale vím, že to tam je zcela určitě!

Temná je dobrá!

„Ber, nebo nech být!“ Slyším hlas, který sice není příjemný, ale je tak blízký! Kroutím se, křivím, utíkám a vracím se. Tam a zpátky až zjistím, že není kam. Není kam utéct, není kam se vrátit.

Co je to za nesmysl? Jsem zvyklá, že je třeba vždycky někam jít, kupředu a nejlépe co nejrychleji, úkol nečeká. Až ho splním, dostanu odměnu. Nebo také ne, pokud udělám chybu. A bojím se. Dopředu se bojím, abych ji neudělala. A tak se točím v kruhu. Začínám a vracím se dřív, než mohu svůj úkol dokončit. Bojím se!

A co když v tom bání se, v tom strachu je zdroj? Co když v něm je ta síla, kterou hledám a potřebuji? Zkouším pozorovat tu tmu, která s brzkým odpolednem přichází. Mohu s ní něco udělat? Mohu ji ukecat, zdržet, zastavit? Houby, nemůžu nic. Tak ji zkoumám a nechávám přijít blíž.

Nejsme ještě přítelkyně, ale tak trochu se začínáme tolerovat. Ona je velmi sebejistá, neustoupí ani o píď. Proč by to dělala. Je to její prostor, její období, její království. Patří jen a jen jí a hodlá si ho patřičně užít. Učím se, dát jí ho. Přát jí ho. Být s ní, i když se bojím. I když nerozumím všemu, co přináší, jen cítím, že ona je teď ve své síle. Má ji mít. Toleruji ji a hledám.

Hledám, co je v ní pro mě. Když tu je, tak i pro mě se tam něco najde. Nic není jen tak, samo o sobě, to vím a je to jedna z mála jistot, které existují. Musí tam něco být, a tak, poučena, trpělivě čekám, co mi přinese.

Nepřináší růže, má raději jejich trny. Nehojí rány, spíš je otvírá. Není laskavá, raději studí. Nehýčká, ale je pravdivá. Dusí, abych se mohla znovu nadechnout. Není laskavá, ale miluje po svém. Je drsná, aby mohla pohladit. Je-li pozvána, přichází, aby mohla léčit.

Tak prosté to je.

A v praxi? Čekám, co bude. Něco jsem objevila a sama jsem zvědavá, jak to zvládnu žít. Prvních pár dní za mě docela dobrý! Čas ukáže …...

A tak parafrázuji Žlutého psa: „Temná je dobrá! Temná je naděje, láska, už je to tak :-)“.