Bát se je vlastně fajn

Vím, že dnes bychom měli vzpomenout na ty, kteří tady s námi již nejsou. Na naše rodiče, přátele, příbuzné, zkrátka na všechny, kteří v našem životě zanechali svůj otisk. I na mém stole stojí zapálená svíčka a můj vděk běží tam, kde je dobře.

Ve mě leží ještě jedna vzpomínka. Je jí rok a patří do míst, která miluji a na která myslím, když mi zrovna není. Shodou všech možných okolností právě v Lesním baru v jesenické Horní Lipové se v mém zápisníku objevil první článek a dodala jsem si odvahy založit tenhle blog. Toulala jsem se tehdy celý týden v těch kouzelných kopcích a ony mi darovaly své barvy, tajemství, která byla jen pro mne a pomáhaly najít odpovědi na otázky, pro které jsem si tam přijela.

Netušila jsem, jestli to vůbec bude někdo číst, potřebovala jsem se tu a tam vypsat ze všech možných trablů, potíží, postřehů a ještě ledasčeho jiného... A s tichým přáním, že to bude fajn, když někomu budou moje zkušenosti k užitku, jsem postupně přidávala další písmenka. Je vás hodně, co čtete má povídání a dělá mi to radost.

Za ten rok jsem se, podobně jako každý z nás v dnešní době, potkala se spoustou událostí. Hezkých, milých, příjemných, ale i hnusných, těžkých, složitých. Užila jsem si slzy i smích. Nechala jsem za sebou kus vlastních zbytečností, aby se další objevily. Aby mi daly poznat, způsobem velmi nepřehlédnutelným, že už ale fakt a bez diskuze je čas k dalšímu odkládání.

První článek byl o upřímnosti sama k sobě a já mám šanci se po roce znovu kouknout na to, jak že to vlastně mám. No, furt to drhne. Ale je fakt, že díky všem těm zatáčkám, houpačkám, kolotočům, stoupání, padání a zase stoupání to nějak líp zvládám :-). Zjistila jsem, že je lepší se raději nadechnout, třeba i na chvíli zavřít oči, ale pak se probát a probolet až tam, kam to jde. A ono to jde vždycky. Není to fajn ani příjemný. Je to hnusný, bolí to, vztekám se a potkávám všechny ty zavrženíhodný emoce, které jsou tzv. FUJ. Nejsou a jsou moc užitečný.

Zjistila jsem, že čím víc je vnímám a dávám jim prostor, tím víc toho nesou, ukazují a léčí. Vztek mi přinesl pochopení, bolest soucit, strach lásku. Aktuálně mám pocit, že je mi snad ještě hůř než loni. Že je víc problémů, nedaří se a zase sbírám síly. Ba ne, děvče, UPŘÍMNĚ se koukni a jdi dál, za ten první pocit. Bude mi to chvíli trvat, ale vím, že až se přežene ten první náraz, až se nadechnu a pak ty oči otevřu, zase se probolím a probojím, objevím další svoji skládačku. A to za to stojí. Zatím to teda vždycky tak bylo a právě proto nevidím důvod, aby to teď bylo jinak. A já tam někde uvnitř cítím, že vlastně tudy chci a potřebuju jít.

Máme to tak nějak všichni stejně, myslím. Právě teď nastává období, kdy máme šanci se ještě víc zklidnit, pozastavit a kouknout tam někam dovnitř. Já vím, krátké dny, málo světla, zima, venku nevlídno. Já, zimomřivec a chronický uživatel sluníčka taky zrovna nejásám. Navlíkám vrstvy, potřebuju spoustu svíček, teplého čaje a nevyhnu se ani něčemu ostřejšímu. Takový svařák v útulné hospůdce na konci výletu podzimní krajinou, no nedejte si!

Sama sobě si přeji, abych i na příště našla ta správná slova a dala je do vět, které dávají smysl nejen mně, ale i vám, milí čtenáři. Abychom každý z nás našli ten vlastní kousek ve správný čas a potěšili svoji duši na spirále jedinečných cest, které se stejně jednou potkají.

S Láskou Romana







Žádné komentáře:

Okomentovat