Vím, že dnes bychom
měli vzpomenout na ty, kteří tady s námi již nejsou. Na naše
rodiče, přátele, příbuzné, zkrátka na všechny, kteří v
našem životě zanechali svůj otisk. I na mém stole stojí
zapálená svíčka a můj vděk běží tam, kde je dobře.
Ve mě leží ještě
jedna vzpomínka. Je jí rok a patří do míst, která miluji a na
která myslím, když mi zrovna není. Shodou všech možných
okolností právě v Lesním baru v jesenické Horní Lipové se v
mém zápisníku objevil první článek a dodala jsem si odvahy
založit tenhle blog. Toulala jsem se tehdy celý týden v těch
kouzelných kopcích a ony mi darovaly své barvy, tajemství, která
byla jen pro mne a pomáhaly najít odpovědi na otázky, pro které
jsem si tam přijela.
Netušila jsem, jestli to
vůbec bude někdo číst, potřebovala jsem se tu a tam vypsat ze
všech možných trablů, potíží, postřehů a ještě ledasčeho
jiného... A s tichým přáním, že to bude fajn, když někomu
budou moje zkušenosti k užitku, jsem postupně přidávala další
písmenka. Je vás hodně, co čtete má povídání a dělá mi to
radost.
Za ten rok jsem se,
podobně jako každý z nás v dnešní době, potkala se spoustou
událostí. Hezkých, milých, příjemných, ale i hnusných,
těžkých, složitých. Užila jsem si slzy i smích. Nechala jsem
za sebou kus vlastních zbytečností, aby se další objevily. Aby
mi daly poznat, způsobem velmi nepřehlédnutelným, že už ale
fakt a bez diskuze je čas k dalšímu odkládání.
První článek byl o
upřímnosti sama k sobě a já mám šanci se po roce znovu kouknout
na to, jak že to vlastně mám. No, furt to drhne. Ale je fakt, že
díky všem těm zatáčkám, houpačkám, kolotočům, stoupání,
padání a zase stoupání to nějak líp zvládám :-). Zjistila
jsem, že je lepší se raději nadechnout, třeba i na chvíli
zavřít oči, ale pak se probát a probolet až tam, kam to jde. A
ono to jde vždycky. Není to fajn ani příjemný. Je to hnusný,
bolí to, vztekám se a potkávám všechny ty zavrženíhodný
emoce, které jsou tzv. FUJ. Nejsou a jsou moc užitečný.
Zjistila jsem, že čím
víc je vnímám a dávám jim prostor, tím víc toho nesou, ukazují
a léčí. Vztek mi přinesl pochopení, bolest soucit, strach lásku.
Aktuálně mám pocit, že je mi snad ještě hůř než loni. Že je
víc problémů, nedaří se a zase sbírám síly. Ba ne, děvče,
UPŘÍMNĚ se koukni a jdi dál, za ten první pocit. Bude mi to
chvíli trvat, ale vím, že až se přežene ten první náraz, až
se nadechnu a pak ty oči otevřu, zase se probolím a probojím,
objevím další svoji skládačku. A to za to stojí. Zatím to teda
vždycky tak bylo a právě proto nevidím důvod, aby to teď bylo
jinak. A já tam někde uvnitř cítím, že vlastně tudy chci a
potřebuju jít.
Máme to tak nějak
všichni stejně, myslím. Právě teď nastává období, kdy máme
šanci se ještě víc zklidnit, pozastavit a kouknout tam někam
dovnitř. Já vím, krátké dny, málo světla, zima, venku
nevlídno. Já, zimomřivec a chronický uživatel sluníčka taky
zrovna nejásám. Navlíkám vrstvy, potřebuju spoustu svíček,
teplého čaje a nevyhnu se ani něčemu ostřejšímu. Takový
svařák v útulné hospůdce na konci výletu podzimní krajinou,
no nedejte si!
Sama sobě si přeji,
abych i na příště našla ta správná slova a dala je do vět,
které dávají smysl nejen mně, ale i vám, milí čtenáři.
Abychom každý z nás našli ten vlastní kousek ve správný čas a
potěšili svoji duši na spirále jedinečných cest, které se
stejně jednou potkají.
S Láskou Romana
Žádné komentáře:
Okomentovat