Kradou antidepresiva duši?


 

Těžká otázka? Jak pro koho, řekla bych. A protože nevím, jak to mají jiní, mohu mluvit pouze o vlastní zkušenosti.

 Mně nic neukradla. Když bylo potřeba, pomohla. Ale nebyla bych upřímná, kdybych nepřiznala, že jsem takové obavy měla. A dopadlo to nevalně. Svévolné zasahování do medikace bez konzultace s lékařem se nevyplácí. Ano, znám pacienty, kteří to zvládli a neříkám, že to není možné. Je to čistě privátní zkušenost každého z nás pocházející z naší originality a jedinečnosti.

 Také se ve své praxi peer konzultanta setkávám s druhým pólem, s jinou skutečností. Ta už není tak úspěšná a nezřídka končí opakovanou hospitalizací. Má rada klientům v podobných případech zní stále stejně. Poraďte se s lékařem.

 Bohužel je stále ještě rozšířený názor, že antidepresiva mohou ovlivnit naši podstatu, naše vnímání, cítění a prožívání. Už to nebudu já, slýchávám. Nikomu, kdo se potýká s uvedenými pochybnostmi, to nemám za zlé a ani se nedivím. Nedostatek dostupné a kvalitní péče o duševní zdraví a bohužel i stále se ještě vyskytující stigmatizace, zlehčování a nezřídka hloupé vtipkování o psychických problémech, vede k hrubému nepochopení účinku a potřeby těchto cílených léků.

Netvrdím, že nemají vedlejší účinky, nezpochybňuji, že nastavení vyhovující medikace může někdy trvat déle, než bychom si přáli. A potvrzuji, že se někdy trpělivost ve chvílích, kdy spolu s lékařem zkoušíte léky vyladit, hledá hodně těžko.

 Ostatně ani otázka v názvu článku není moje vlastní. Vypůjčila jsem si ji jako pro mě zajímavé téma od někoho, kdo tuto představu či pocit má. Protože mě v té souvislosti napadla otázka: „Je vůbec možné, aby mi něco nebo někdo ukradl moji duši?

 A protože z určité roviny či úhlu pohledu se toto téma může jevit jako příliš spiritualistické a zdánlivě s onemocněním, nejen duševním, nesouvisející a pro někoho možná dokonce kontroverzní, nebyla jsem po nějakou dobu úplně rozhodnutá, zda článek budu psát.

 Uběhl čas, který byla štědrý na poznání všeho druhu. Stále sbírám cenné zkušenosti z pozice peera, setkávám se více s lidmi s duševním onemocněním. Pro mě jsou mnohdy někteří z těchto klientů spojeni se svou duší mnohem více, než jiní a dokonce i než ti, kteří diagnostikovaným duševním onemocněním netrpí. A právě s tímto poznáním posílám tahle písmenka do světa.

 Opět uvádím, že je to jen mé vnímání a také moje zvýšená citlivost pro okolní jevy a situace a nikoho nepřesvědčuji, aby se mnou souhlasil.

 Současně potvrzuji, že mnohdy pro vlastní bezpečnost klientů v kontextu se závažností akutních symptomů je cílená medikace naprosto nezbytná.

 Tento článek není o tom, abychom si povídali, co je duše, jak se projevuje, kde je uvnitř nás a jak ji najít. Dnes je doba, kdy jsem přesvědčena, že stále více z nás tento pojem zajímá a jde mu naproti. Máme vlastní poznání a tak to má být.

 A proto sama pro sebe vím, že mi nikdo a nic duši ukrást nemůže. Kromě mne samotné, pokud ji budu odstrkovat, budu se o ni bát, nebudu jí naslouchat a hýčkat ji. Vnitřní vedení, pocity, někdy tak jemné, že jsou snadno přehlédnutelné, emoce, nálady, to vše jsou pro mne její projevy. Nezmizely, ani při užívání léků. Připouštím, že v akutní fázi nemoci je nejsme schopni vnímat, ale to není znamení, že jsme zrazeni a opuštěni.

 Můžete mít pocit, že jsem celé téma příliš zjednodušila. Přemýšlela jsem o tom. Možná ano, ale cílem nebylo nic víc, než vyjádřit mé pocity s výše položenou otázkou a upozornit na praxí ověřenou skutečnost, že je stále ještě mnoho mýtů a polopravd týkajících se užívání antidepresiv.

 

 

 

 

 

Žádné komentáře:

Okomentovat