Moji milí, jsem teď v takové situaci, kdy hledám cestu a aspoň kousek radosti. A tak vznikl nápad.

Původní dětská knížka, která mi tu leží rozepsaná už nějaký čas, zbytečně zahálí. Nemám sílu jednat o jejím vydání a vlastně jsem zjistila, že o to tak ani nejde. Ani o peníze nejde. Dlouho jsem si netroufala, ale v rámci hledání, jsem se rozhodla překonat obavy, strachy a rozhodla jsem se ji na svém blogu po kouskách pustit do světa. Něco je napsané, něco dopíšu. Nevím, jak pravidelně, jak často a v jakém rozsahu. Prostě tak, jak to půjde.

Třeba to někdo bude číst, třeba ne. Třeba se bude líbit, třeba ne. Vím, že píšu dobře, mám svůj styl a jen teď i tohle mi trochu bere vítr z plachet. Nejistota, strach, obavy. A já musím jít skrz ně , protože si pamatuju, jaké to bylo, když jsem psala svoje knížky. Ta radost tam byla a stejná radost přišla, když se knížky líbily. Ano, je radost dělat radost.

Píšu naprosto upřímně a třeba tenhle krok bude tím, který mi ukáže, kudy dál. Nebo mi bude oporou tehdy, kdy mi slunce moc nesvítí. Třeba je to slepá cesta, jenže když to neudělám, nebudu to vědět.

Tak vám s odvahou posílám první kapitolku.

Co vyprávěl kozlík Vilík a jak s Ríšou hospodařili

 

 

© Romana Junková, 2024

Anotace

Povídková kniha je určená nejen malým, ale i velkým čtenářům. Dětem i jejich rodičům či prarodičům. Prostřednictvím vyprávění milované hračky malého Ríši, kozlíka Vilíka, vstoupíme do dětského světa. Vilík je Ríšův nerozlučný průvodce, důvěrník, rádce i ochránce. Pomáhá mu projít nejrůznějšími situacemi, se kterými se Ríša a jeho křehká dětská duše setká.

 S oběma kamarády poznáme kouzlo přátelství, důvěry a upřímné komunikace. Dozvíme se, čím dětem můžeme pomoci v jejich přirozeném rozvoji, jak je užitečné je  s láskou podpořit, dodat jim vlastním příkladem odvahu. Vilík i Ríša projeví snahu ukázat nám, jak je důležité se naučit spolu mluvit, sdílet a prožívat společné chvíle. Dovedou poradit, jak se chovat, abychom neminuli to, co je pro nás, rodiče i děti, opravdu cenné, co nám dělá radost a co nám přinese do našich životů více klidu, tolerance a vzájemného porozumění. Oba nám ze své perspektivy nabídnou možnosti, jak se v dnešní náročné a hektické době zastavit. Ukáží nám, kde hledat pravé lidské hodnoty a co pro nás opravdu znamenají.

 

 

 

 Vilík se představuje

 

Nevím, jak dlouho jsem byl v tom dlouhém regále v obyčejném obchodě s hračkami. Ne v tom velkém, moderním, který prý je tak velký, že se my, hračky, spolu ani nemůžeme bavit. Nemůžeme si vůbec povídat, protože jsme od sebe tak daleko, že bychom se neslyšely. To je smutné, tam bych být nechtěl. V příjemném obchůdku, který najdete v našem malém městě hned v rohu náměstí, jsme hezky všechny pospolu, vidíme na sebe, můžeme se chytit za ruce nebo za tlapky a naše povídání je pěkně srozumitelně slyšet z jednoho konce na druhý.

          Nikdo z nás se necítí ošizený, nikomu nic nechybí, a tak spolu klábosíme, jak se nám zlíbí. Je to moc užitečné, protože jsem se dozvěděl spoustu věcí. Vůbec jsem netušil, že modré autíčko má tak choulostivý lak. Cítil jsem s ním, protože to je fakt nevýhoda, když vás nalakují tak, že si musíte opatrně hlídat každý pohyb, každé otočení kolečkem, otevření dvířek. Jak jen si nedáte pozor, už máte tu škrábance, tam rýhu a to si pak každý rozmyslí, jestli si vás odnese domů. Bylo mi ho opravdu líto, protože nikdo z nás nechtěl v obchodě zůstat dlouho. Všichni jsme měli velkou touhu dostat se tam, kam patříme. K dětem, do jejich rodiny. Přáli jsme si být s nimi, dělat jim radost, těšit je.

           Byl jsem ve výborné společnosti. Šedý slon Péťa mi vyprávěl své sny. Představoval si, jak bude dělat radost klučinovi, který je nejraději v přírodě. Úplně dopodrobna měl vymyšleno, co spolu budou vyvádět, kam se všude podívají a jak si to užijí. Trochu jsem mu záviděl. Péťa byl velký, jeho plyš byl tak měkoučký a kombinace s růžovým chobotem byla jednoduše neodolatelná. Byl jsem trochu nejistý, když jsem si uvědomil, že jsem o něco menší, moje hnědá barva poněkud splývala s barvou regálu a přeci jen jsem si připadal za Péťou trochu zastrčený. Ale zase jsem měl pěkné růžky a béžový ocásek a to bylo tedy něco! Uklidnil jsem se. Kdepak, jsem ten nejhezčí kozlík v našem obchůdku na náměstí.

           Určitě to tak je! Kdyby to bylo jinak, hádám, že by ta nádherná růžová panenka Janička se mnou neztratila tolik milých slov a rezavý pejsek Rexík by se mnou nešel do party. Každý jsme měli své radosti i starosti. Janička si třeba neustále hlídala sukýnku, aby si ji nezmačkala, protože si myslela, že s pomačkanou sukýnkou by ji už žádná holčička nechtěla. A vidíte, to se pěkně spletla! Ani jsme si nestačili všechno pěkně povykládat a Janičku už naše milá paní prodavačka balila do té nejměkčí krabice a ještě ji pěkně ozdobně převázala velkou růžovou mašlí. Holčička se pevně držela za ruku maminky, nespustila oči z krabice, ve které Janička určitě už měla zmačkanou sukýnku. A co na tom? Hlavně, že už budou spolu.

            Rexík byl pěkný neposeda. Kde mohl, vymýšlel skopičiny. Nechtělo se mu trpělivě čekat na jednom místě, a tak se uměl tu a tam vždycky o kousek posunout. Jak to dělal, opravdu nevím, ale vždycky měl ohromnou radost, když se paní prodavačka divila, že je jinde, než kam ho před chvílí uložila. Měl jsem ho rád a fandil jsem mu. Jednou, to zase vyváděl ty svoje kousky, mě shodil z regálu na zem. Byl jsem tehdy vážně naštvaný a zlobil jsem se na něj. Zrovna do obchodu přišel tatínek s holčičkou a klukem a vybírali pro obě děti hračky. Klučina si přál přirozeně autíčko, ale malá slečna pokukovala po zvířátkách. To mě překvapilo, většinou si děvčata rovnou vybírají panenky. Tahle byla ale jiná, a tak jsem si myslel, že už, už bych měl své jisté. Jenže to šlo těžko, když jsem byl na zemi a vůbec na mě nebylo vidět. Prohlížela si také Rexíka, to jsem měl ale opravdu velký vztek. Shodí mě na zem, kde nejsem vůbec, ale vůbec vidět a ještě teď půjde s tou milou a veselou holčičkou domů? Cítil jsem velkou nespravedlnost. Jenže nakonec to vyhrál ten nádherný šedý slon Péťa s růžovým chobotem.

        „Péťo, Péťo, kde jsou tvé sny o klučinovi, co miluje přírodu?“, vzpomínal jsem, ale Péťovi jsem domov moc přál. Věruška, jak říkal holčičce tatínek, bude Péťovi věrnou kamarádkou a já jsem si byl jistý, že spolu nakonec provedou úplně všechno, co si Péťa vysnil. Odpustil jsem Rexíkovi a zase jsme ještě byli chvíli spolu.

           S pestrobarevným nafukovacím míčem jsme si do oka nepadli. Všem svým bývalým přátelům jsem opravdu moc přál jejich vlastní domácí kluky a holčičky, ale přeci jenom jsem se cítil sám a opuštěný. Když se objevil tenhle opravdový náfuka, moc jsem vzpomínal na naše krásné společné chvíle, Rexíkovo zlobení, Janiččiny sukýnkové starosti a Péťovy klučičí sny. Byl jsem bez nálady a snad také proto jsem se vůbec nechtěl s tím strakatým míčem kamarádit. Netoleroval jsem mu jeho nafoukanost. Roztahoval se uprostřed regálu, svítil všemi barvami a tvářil se, jako kdyby byl ředitel našeho hračkářství.

              Jak už to tak bývá, někdy se všechno schumelí, že se jeden nestačí divit. To zase jednou měl ten strakáč potřebu ředitelovat, tak se naparoval a nafukoval, až se ozvala veliká rána. V regále zbylo prázdné místo, mičuda byl ten tam a my jsme měli všichni velkou radost. Dvojnásobnou. Ten náfuka jednoduše puknul svojí pýchou. Umanul jsem si, že se nikdy nebudu naparovat a nebudu pyšný. Sám jsem viděl, k čemu to vede, nehledě na to, že ani takové hračky nemá nikdo rád a nestojí o to, si s nimi hrát. Hašteří se, nepřinášejí radost, potěšení ani zábavu.

                Vlastně jsem byl vděčný, že jsem strakáče potkal. Jak jinak bych přišel na to, jaké to je, být nafoukaný a pyšný. Bez něj bych nevěděl, že to je ohavná vlastnost a možná bych i já někdy podlehl pokušení se povyšovat. Teď už vím, že o podobné záležitosti nestojím.

                     Venku se sešeřilo, blížila se tma, lidí i hraček v obchodě výrazně ubylo. Moje trpělivost už značně utrpěla, plíživě se připomínalo zklamání a smutek. Tak dnes zase nic? Trochu jsem se začínal litovat, ale potom jsem se rozhodl, že to ještě nevzdám. Ještě je šance, pořád je naděje.

                     Zvoneček znovu upozornil, že někdo přišel. Rychle jsem zamrkal, snad abych lépe viděl, snad abych zahnal slzičky a pořádně jsem se opět rozhlédl. Viděl jsem klučičí oči, které koukaly přímo na mne. Ani jsem nedutal, jen jsem se do nich díval. Objevil jsem dychtivost, radost, překvapení. Šibalské jiskřičky, hravé ohýnky a velké těšení. A obrovskou netrpělivost. Z dálky jsem slyšel jakési mluvení, dospělý hovor. Nevnímal jsem ho, nebyl pro mne zajímavý. Jak jsem se mýlil! A mýlil jsem se rád. Bylo to totiž o mně. O mně, o hnědém plyšovém kozlíkovi, co je velký tak akorát a je tu pro to, aby dětem dělal radost.

                   Další zacinkání našeho zvonečku jsem už slyšel za svými zády. Tak rychle se to seběhlo. Lebedil jsem si ve vystlané krabičce, v extra pro mne vypravené papírové taštičce, kterou pyšně nesla malá dětská ruka. A tak jsem se já, kozlík, z hračkářství v rohu náměstí našeho malého města, vydal do světa. Vykročil jsem na cestu, abych byl pro potěšení, pro zábavu, k radostem i starostem, zkrátka tak, jak bude ten můj klučina potřebovat. A to si pište, že jsem na svůj úkol hrdý a jsem odhodlaný jej splnit vrchovatě a ještě kousek na víc.

                 Prostě tak, aby nám spolu bylo dobře a fajn.