Nevím, kolik z vás četlo první kapitolu knížky o Ríšovi a Vilíkovi. Posílám do světa kapitolu druhou.

Pro vás, kteří nevíte, jak to přišlo :-), posílám odkaz na úplný začátek.

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Ať se vám hezky čte ...

U nás doma

 Konečně. Tak už i já mám své Doma. Kdo to nezažil, nemůže pochopit, co to pro nás, hračky, znamená. Vždyť pro to jsme na světě. Je to náš úkol a když se nám ho nedaří splnit, jsme potom moc smutné.. Dostal jsem šanci, abych ukázal, že jsem nejen odhodlaný své poslání naplnit, ale také jsem se na to celé nesmírně těšil. Nemohl jsem se dočkat, až poznám nový domov a hlavně  toho klučinu, který si mě vybral. A to je velká věc, když si nás, hračku, někdo vybere. Vnímáme důvěru, kterou nám holčička nebo kluk dávají. Je radostná a plná očekávání.

              „Copak mi asi ta nová hračka přinese?“, myslí si. „Jak se mi s ní bude hrát? Budeme si rozumět? Není domýšlivá nebo pyšná?“. Vždyť už víte, že i takové my, hračky, býváme. Ale ony ty pyšné hračky nejsou špatné nebo zlé. Jen to vlastně jinak neumí a už jsem taky slyšel, že se povedlo, jak se jedna pyšná mašinka úplně odnaučila se pyšnit. Natrefila na takového prima kluka, který si s ní tak šikovně hrál a dovedl jí ukázat, jak je vlastně nehezké mít takovou vlastnost. Nakonec oba zjistili, že mašinka byla jen smutná, protože byla dlouho opuštěná a nikdo ji nechtěl. Strávila dlouhou dobu právě v tom velkém hračkářství, co k sobě mají hračky tak daleko a neměla si s kým promluvit. A aby na sebe upoutala pozornost, rozhodla se, že bude pyšná a bude se vystrkovat a naparovat, aby ji bylo vidět a honem, honem si ji někdo koupil. To se jí sice povedlo, jenže domýšlivost jí už zůstala. Nakonec se polepšila a všechno dobře dopadlo. Klučinovi přinesla radostné a fajn chvíle, moc si spolu vyhráli. Byla šťastná a vděčná, že už nemusí být domýšlivá, protože ji měl rád.

                   A právě na celý tenhle příběh jsem myslel a vzpomínal, když jsem putoval do nového domova. Tolik jsem si přál nezklamat důvěru, kterou jsem dostal. Také jsem byl zvědavý na své nové kamarády. Vždycky, když jdete do nového domova, tam bydlí jiné hračky. Bývá někdy velkou neznámou, jak vás přijmou, zda-li mezi ně zapadnete. Je to nesmírně důležité, protože nikdo není rád tam, kde se necítí dobře, kde mu nerozumí a kde chybí pohoda a klid. Nebál jsem se, to ne, protože jsem věděl, že dokážu být kamarádský, to jsem si ověřil už v našem hračkářství. Jen jsem byl v napjatém očekávání, jak mne ta nová parta přijme.

                     Současně jsem se moc těšil. Blížil jsem se ke splnění svého úkolu a byl jsem na něj vážně zodpovědně připravený. Představoval jsem si, co všechno společně zažijeme. Vysnil jsem si, jak spolu budeme usínat a nebude se nám chtít vstávat. Přál jsem si, abychom se spolu podívali na místa, která jsem ještě nepoznal. Vymýšlel jsem si, že budu umět dávat i rady, dokážu být oporou, když to bude třeba. Tak jsem byl troufalý! Vlastně jsem nevěděl, jak jsem na to všechno přišel, když jsem ještě neměl žádné svoje Doma a neznal jsem, jak se to dělá. Jen jsem to tak nějak cítil a se zvláštní jistotou tušil.

                       A přišla ta slavnostní chvíle. Zašustil papír, klaplo víčko krabičky a já jsem koukal na svůj nový svět. Páni! To byla krása! Tajil se mi dech, oči jsem měl doširoka otevřené a jen jsem se nevěřícně rozhlížel. Takový pokojíček, ten jsem si nepředstavoval ani v těch nejtajnějších snech. Barevné stěny a každá jiná. Tak veselé barvy jsem ještě neviděl. Potěšilo mě to. Kde je už na první kouknutí tak veselo, tam musí být i jinak milo a příjemně, oddechl jsem si a kurážně jsem se rozhlížel.

                   „Vítám tě, kamaráde,“ zaslechl jsem a otočil jsem se po hlase. Koukal jsem zase do těch očí, ve kterých jsem znovu uviděl přátelská světýlka.

                 „Já jsem Ríša, jsem tady doma a ty tady teď budeš se mnou,“ pronesl důležitě malý kluk a současně mě k sobě tiskl. Až trochu moc, maličko jsem se dusil, ale vydržel jsem tu trochu nepohodlí. To přeci za to stálo. Takové milé a opravdové přivítání jsem vážně nečekal. Tetelil jsem se radostí, ani jsem nedutal. Žádná dětská jména jsem sice ještě neznal, ale Ríša znělo měkce, přívětivě a spolehlivě. Ulevilo se mi. S Ríšou nám bude dobře, usnesl jsem se sám se sebou a už s klidnou zvědavostí jsem čekal, co se bude dít dál.