Hraju si takovou hru, která nemá pravidla. Další kapitolu, která je už napsaná, pustím tehdy, až napíšu novou. Je to opravdu hra a ne vždycky to platí. Jenže když novou kapitolu napíšu, mám radost a těším se, až ji budete za čas číst. Přijdou chvíle, kdy písmenka nepřichází, nebo jednu kapitolu píšu po kouskách. Nechávám to tak. Upřímně a v radosti jde psát jen tehdy, když to cítím. 

Ale teď mám další kapitolku napsanou a až na ni dojde, pustím ji za vámi.

Zatím posílám kapitolu třetí.

Kdo neví, jak to přišlo, mrkněte sem: https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Jak jsem se stal Vilíkem

Ríša mě položil na polštář a odběhl.

Byl jsem tajně rád, ale navenek bych to rozhodně nepřiznal. Takové parádní přivítání na mě bylo přece jen trochu moc silné a nezvyklé, a tak jsem byl rád za trochu klidu. Jenže mi nedošlo, že se klid konat moc nebude. Sotva jsem se pořádně nadechl, ucítil jsem něčí pronikavý pohled. Příjemný dvakrát nebyl, jenže nebylo kam utéct, tak jsem se odhodlaně podíval směrem, odkud přišel. Na pěkné vyřezávané židličce trůnil velký, ale opravdu velký medvěd. Hnědý byl podobně jako já, ale tím veškerá podoba končila. Koukal na mě pichlavým pohledem svých duhových kukadel a něco si bručel. Nevypadal zle, ale do přívětivosti měl také daleko. Jednoho takového jsem už potkal, ale dlouho se u nás v obchodě neohřál a taky nebyl tak velký.

                    Neměl jsem tedy s medvědy žádnou zkušenost a byl jsem nejistý. Kdyby to tak byl slon nebo pejsek, to bych si věděl rady. I panenku bych zvládl, ale medvěd, to bylo něco jiného.

                   „Ahoj, já jsem tady nový“, dodal jsem si odvahy a začal jsem po našem.

                  „Přišel jsem před chvilkou a ještě se rozhlížím,“ pokračoval jsem v načatém rozhovoru a snažil jsem se být milý. Čekal jsem nějakou odezvu, když jsem tak pěkně zdvořile začal. Myslel jsem si, že se sluší mi stejně zdvořile odpovědět. Jenže medvěd nejen, že neodpovídal, on si dokonce přestal i sám pro sebe bručet. Nic, bylo úplné ticho. To jsem nečekal a znervózňovalo mě to. Co si, sakra, ten bručoun myslí? Není on nakonec pyšný? Náfuka jeden! Udělal jsem rychlý závěr a šmytec!

                  „Ani nemáš jméno,“ zabručel najednou a pokračoval.

                  „To se ještě uvidí, jak to s tebou bude. Taky už tady jeden takový byl a kde je mu konec. Ani se neohřál a šupajdil pryč. Byl ti dokonce trochu podobný,“ uzavřel svoji bručořeč a zmlkl. Dokonce na mě přestal i civět. Jako kdybych tady už nebyl.

                   Páni, to jsem se scvrknul strachy. Úplně mrňavý jsem byl. A zmatený. Nemám jméno, nejsem nikdo a nic, znělo mi v uších. Vůbec mi to nedošlo, neuvědomil jsem si to. Ještě mě nikdo nepojmenoval, jsem hračka, ale nemám své vlastní jméno. Péťa, Rexík, Janička, ti všichni už jména měli. Jak k nim přišli, to nevím, ale já ho zkrátka nemám. Bylo mi smutno a chtělo se mi plakat.

                   Ríša tu nebyl, medvěd se mnou nebručel a ostatní, ostatní hračky, které tady přirozeně byly, ty jsem jen cítil, ale vůbec vlastně nevnímal. Určitě se nějak jmenovaly, jen já jsem byl ukrutně opuštěný, beze jména. Byl jsem jednoduše hnědý plyšový kozlík s malými růžky a béžovým ocáskem, který sem přišel z našeho obchodu na rohu náměstí. Vnímal jsem, že to je trochu málo na to, abych splnil svůj úkol. Pokud nebudu mít vlastní jméno, jak mi má Ríša důvěřovat? Jak mě má mít rád a jak to mám udělat, abych mu dokázal dát radost a byl tady pro něj?

Spousta a spousta otázek a žádné odpovědi. Smutně jsem se zabořil do polštáře a přál jsem si, aby mě nikdo neviděl a neslyšel. Minimálně do té doby, než budu mít své jméno.

                     Určitě jsem usnul, tak jsem byl ze všech těch novot unavený a překvapený. Chvilku mi trvalo, než jsem si všechno zase srovnal a vzpomněl jsem si, co se událo. Vysoukal jsem se trochu výš na polštář, abych měl lepší přehled a větší výhled. Chtěl jsem si pečlivě obhlédnout své nové působiště a trochu si všechno srovnat v hlavě. Bručouna jsem ignoroval, momentálně jsme si už neměli co říct. Hlavně já jsem o jeho nevlídné bručení vůbec neměl zájem.

             Zkoumal jsem ten milý pokojík kousek po kousku. Dával jsem si na čas, abych nic nevynechal a nepřehlédl. Přirozeně mě nejvíc zajímaly všechny hračky, které jsem viděl. Postupně jsem si je jen prohlížel a měl jsem v úmyslu si s nimi povídat až později. Že jsem nový, to jim určitě došlo, musely mne slyšet. A protože jsem neměl jméno, nemohl jsem se jim ani představit. Hořce jsem si znovu uvědomil, v jaké jsem hloupé situaci.

                    Přemýšlel jsem, kde asi může být Ríša. Zdálo se mi, že jsou to věky, co odešel. Netušil jsem, kde je a co tam dělá. Malé kluky jsem neznal a nevěděl jsem, čím se zabývají. Nedokázal jsem si představit, mají-li nějaké povinnosti, nebo si jen hrají. Jak tráví své dny? S kým, kdo je hlídá? Zjistil jsem, že vlastně nevím vůbec nic. Jak bych také mohl, doposud jsem žádného nepotkal. Rozhodl jsem se, že je právě báječná příležitost zjistit, co se dá.

                   A byl to právě Ríša, kdo mi první podal pomocnou ruku a přirozenou důvěrou mi dodal odvahu s tím začít a do všeho se pustit.

                   „Vilíku, Vilíku, už jsem tady, vrátil jsem se,“ slyšel jsem volání a spatřil Ríšu, jak vběhl do pokoje, spěšně se ke mně hrnul a pevně mě chytil. Chápal jsem, že se vrátil, ale co znamenalo to „Vilíku,Vilíku“, jsem vážně netušil. Zas mě tak trochu mačkal, až jsem sotva dýchal, ale ani jsem se nehnul, odhodlaný trpělivě vše vydržet.

                     „Byl jsem smutný, když jsem tě neměl, chyběl jsi mi. Budeš se jmenovat Vilík, viď, že jo? Vilík byl skoro úplně stejný jako ty, jen byl větší a měl jinou barvu. Ale to nevadí, maminka říkala, že je to jedno. Taky říkala, že budeme úplně stejní kamarádi, jako s tamtím Vilíkem. A maminka ví spoustu věcí, já jí věřím. Vilík je hezké jméno, tobě se bude taky líbit. Určitě teda budeš můj kamarád?“, vysypal ze sebe Ríša a mně šla hlava kolem.

                       Ríša seděl v postýlce, upíral na mě svoje kukadla, svíral mě v rukou a dychtivě čekal na odpověď. Chápal jsem snad jen jedno. Právě jsem dostal jméno a to bylo zásadní a tuze významné. Mám své vlastní jméno, jsem Vilík. Kozlík Vilík! Už nejsem bezejmenný kozlík z obchodu, ale mám svého kamaráda a ten mi dal jméno! Tolik štěstí a radosti! Už si mohu popovídat s hračkami, už jsem jedním z nich, už nejsem cizí. Určitě se dáme dohromady a budeme všichni fajn parta. I ten bručoun ke mně bude vlídnější a nebude se mi posmívat.

                      Všemu jsem ale nerozuměl. Vzpomněl jsem si, jak bručoun zmiňoval, že tu byl někdo, kdo mi byl podobný, ale dlouho nepobyl. Byl tu snad dřív také nějaký kozlík? A proč Ríša mluvil o „tamtom Vilíkovi“, co byl větší než já ? Že jsem mu chyběl? A kde jsem byl, vždyť jsem byl v obchodě a Ríšu jsem neznal? A proč jeho maminka věděla, že budeme kamarádi? Což o to, jméno se mi líbilo a nevadilo mi, že už se tak někdo jmenoval. Hlavně, že teď bylo moje.

                      Vypadalo to všechno tajemně. Na mě už toho bylo ten den opravdu hodně. A viděl jsem, že na Ríšu také. Zavrtal se do postýlky, držel mne v náručí a spokojeně usnul. Co bych tedy ještě dnes vymýšlel? Mám své Doma, mám jméno a nového kamaráda a to mi právě teď stačí. Usoudil jsem, že i pro mne je ten správný čas uložit se do hajan.