Máte rádi tajemství? Tak vám jedno posílám ve čtvrté kapitole příběhu Ríši a Vilíka.

Kdo ještě neví, jak to všechno začalo, může mrknout sem: 

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Staré tajemství

Noc uběhla rychle. Byl jsem tak plný hlubokých zážitků, že jsem spal opravdu pilně a pečlivě. Jakpak by ne? Cítil jsem se spokojeně a v bezpečí a to se, panečku, spí jedna radost. Tušil jsem, že přijdou další, nové zkušenosti, ale na ty všechny bylo dost času až ráno, s novým dnem. Noc je určená ke spánku a není moudré tou dobou dělat něco jiného. Jsem potom mrzutý, nevyspalý a chybí mi dobrá nálada. Dívám se na svět nevesele a to já nemám rád.

                 Moje první ráno s Ríšou bylo skvělé. Probudili jsme se skoro současně, mrkli jsme na sebe a veselé jiskřičky v jeho očích byly to první, co jsem spatřil. Já byl tak rád. Potvrdilo se mi, že s nocí můj nový domov nezmizel, že to vše, co jsem včera zažil, nebyl jenom sen. Malinko jsem se potřeboval přece jen ještě rozkoukat. Jakmile jsem uviděl duhové oči velkého bručouna, byl jsem na svém. I přes jeho divné řeči, které jsem nezapomněl, jsem byl rád, že ho zase vidím. Znamená to, že je tady nejen on, ale i další hračky. Tolik bych si přál, být s nimi kamarád.

                    Ríša se ke mně tulil, lebedili jsme si v postýlce v teple a v pohodě. Využil jsem ranní klid a začal jsem pokukovat a zkoumat, kde jsou ostatní. Hezky opatrně, po očku, pomalu. Nechtěl jsem být necitlivý a zírat na Ríšovy hračky neomaleně a zvědavě.

                     To se nedělá a není to ani slušné. Uvědomoval jsem si, že jsem mezi nimi jen chviličku a vůbec se neznáme. Bylo mi jasné, že ony už vědí, kdo jaký je a jak se na něj musí. Za svého pobytu v našem krámku jsem udělal zkušenost, že s hračkami je to trochu podobné jako s lidmi. Některé jsou přátelské, jiné si nesou určité starosti, mohou být zlostné, uzavřené a nechtějí se příliš bavit. Nemíval jsem jim to za zlé už za pobytu ve svém regále, a hodlal jsem ve svém postoji pokračovat i tady.

                      Je moc jednoduché se s některou hračkou nebavit jen proto, že právě nemá náladu. To se může stát každému, i mně. Je nehezké ji odsoudit a říkat o ní špatné věci. Já to dělám tak, že se někdy zeptám, jestli jí třeba nemohu pomoct. Jindy jí raději nechám být, protože tuším, že potřebuje  být chvíli sama. Občas se netrefím, dělám skopičiny a neumím odhadnout, že je smutná nebo má starosti a něco ji trápí. To potom dostanu co proto a vlastně mi to patří. I my, hračky, jednoduše chceme mít svůj čas, prostor samy pro sebe. Je to důležité, abychom si, podobně jako lidé, mohly uvědomit své chyby a nedostatky a dostaly jsme šanci se polepšit a už je neopakovat.

                 „Vilík,Vilík, co tu byl a už se vyvlík,“ uslyšel jsem. No jasně, bručoun už zas o sobě dává vědět. Ale co to vlastně bručí? Jaký Vilík se vyvlík? Cítil jsem, jak ve mně stoupá zmatek, nedůvěra a chaos. Vybavilo se mi včerejší Ríšovo překotné přivítání. Vždyť já jsem vlastně Vilík druhý, upamatoval jsem se. A zvláštní, hlodavý a tázavý pocit o tom, co se stalo s mým předchůdcem se objevil znovu a citelně a nepřehlédnutelně sílil.

                  Kdybych se tak mohl Ríši zeptat! Nebo jeho maminky, Ríša přece říkal, že ona ví všechno. Vzpomínal jsem, že Ríša sliboval, jak budeme stejní kamarádi a to mě trochu uklidnilo. Smířilo mě to také s tím, že mi ani Ríša ani jeho maminka neporadí, protože neumí po našem. Někdy to nevadí, protože najdeme jiný způsob, jak být k sobě blízko. Ale zrovna teď jsem byl vážně neomaleně zvědavý a nutně jsem potřeboval znát, proč jsem Vilík druhý.

                       „Vyvlíknutej Vilík byl jinačí cvalík, ty jsi takovej mrňous,“ nedal si pokoj bručoun a ze své pěkné stoličky bručel mým směrem.

                  „ Jsem akorát tak, jak mě Ríša potřebuje!“ odsekl jsem rozhodnutý nenechat se rozhodit. Věděl jsem od včerejška, že tohle umí medvěd parádně.

                       Ríša, jakoby tušil, že se v pokojíčku odehrává důležitá a pro mne náročná debata, mě přivinul a jemně hladil. Cítil jsem se mnohem lépe, jistěji a byl jsem mu za to vděčný. Ani jsem nedutal a pro tu chvíli jsem pustil bručouna s jeho řečmi k vodě. Tak pěkně jsme si hověli, až jsem si všiml, že Ríša znovu usnul. Asi měl také spoustu nových zážitků, pomyslel jsem si a tušil jsem, že i pro malé děti takové novoty nejsou jednoduché a samozřejmé. Potlačil jsem svoji netrpělivost po poznání nových kamarádů a sdílel jsem s Ríšou jeho tvrdý spánek, který jistě potřeboval.

                      „Vy jste ale spáči !“ uslyšel jsem ze sna měkký maminčin hlas.

                      „Mami, zdálo se mi, že se Vilík vrátil,“ nadšeně volal Ríša ještě se zavřenýma očima.

                     „Však on se vrátil, podívej,“ hladila mne maminka a něžně mne vzala Ríšovi z náruče, aby mě opravdu ve svém polospánku viděl.

                     „ Tak se mi to nezdálo, je to pravda. To je krása,“ uklidnil se Ríša.