Utíká to? Už šestá kapitola :-) a to je jich ještě spousta před vámi.

Kdo neví, jak to začalo, mrkněte sem.

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

 Nový batůžek

 Postupně jsem své nové kamarády poznával. I s Ríšou jsme se poznávali a šlo nám to opravdu dobře. Naučil jsem se, že mne vážně potřebuje a je zvyklý, abych mu dělal společnost co nejvíc. Bylo to pro mne nezvyklé a často docela vzrušující.

                      Měl jsem vlastně neustále pořád hodně práce. Buď jsem objevoval s Ríšou nové světy, nebo jsem navazoval nová hračková kamarádství. Někdy jsem neměl ani chvilku oddechu, šel jsem z jednoho do druhého.

                    Vzpomínám, jak jsem si povídal s mašinkou a jejími třemi vagónky. Zajímalo mne, proč má zrovna tři a ne třeba víc? Nebo jenom jeden, protože jsem si pamatoval na takovou mašinku, která měla zapojený jeden vagónek. Byla moc pěkná, vesele barevná, vagónek byl nákladní a vrchovatě naložený uhlím. Tenkrát mi tahle mašinka vysvětlovala, že jí to nevadí, že putuje po světě jenom s jedním vagónkem. Říkala, že je to proto, aby se s ní dětem jednoduše jezdilo. Vagónek byl větší a měl takové jednoduché udělátko na zapojování. Udělalo se cvak cvak a buď jste mohli  s vagónkem „jako“ posunovat, tak, jak to dělají  na velkém opravdickém nádraží, nebo nechat mašinku, ať si od svého těžkého nákladu s uhlím odpočine. Říkala mi, jak je to pěkně zařízeno, protože si občas vážně potřebuje odpočinout. A pro děti je to šikovné i na ručičky. To udělátko je totiž vymyšlené důmyslně a dává jim možnost naučit se zacházet s drobnými součástkami a poznat trpělivost.

                        Naše domácí mašinka byla se svými vagónky spokojená. Ríša si nimi dosyta vyhraje a zapojování a rozpojování mu jde jedna radost. Zpočátku mu sice chvíli trvalo, než na to přišel. Prý se dokázal i vztekat, ale nebylo mu to nic platné. Byl jsem překvapený, netušil jsem, že by se Ríša mohl vztekat, ale neměl jsem důvod to mašince nevěřit. Tak hezky na mně mrkla, když mi to říkala.  Mrknul jsem shovívavě na oplátku, jako že rozumím. Vlastně proč ne. Ríša je normální kluk a i když se třeba zpočátku trochu naštval, nakonec je z něj šikovný mašinfíra a s mašinkou jezdí zkušeně a bez problémů.

                       Sotva jsme naši vážnou železniční debatu skončili, už se po mně Ríša sháněl.

                    „Vilíku, pojď, maminka volala, že jdeme na procházku,“ chytil mne za nožku a zvedl do výšky. Byl bych si raději v tu chvíli ještě popovídal s malým autíčkem, co se krčilo za mašinkou. Přišlo mi zastrčené a smutné, chtěl jsem ho trochu rozptýlit. Jenže momentálně na to nebyl čas, Ríša měl jiné plány. Autíčku jsem tedy jen zamával a slíbil mu, že až se vrátím, dáme spolu řeč.

                      Maminka Míšu chystala na procházku. To bylo pokaždé trochu složité. Ríša nesnášel oblékání. Nebyl už žádné mimino, věděl, že je třeba se obléknout, když jde ven, ale jednoduše neměl rád všechna ta trička, kalhoty, mikiny a bundy. A boty, ty už vůbec nebral na milost. Truhlík jeden, nejraději by snad běžel ven bosky. Maminka ale na jeho stesky a nářky nebrala zřetel. Zručně ho navlékla do všeho, co bylo třeba a hajdy ven. Ríša se ještě chvilku nafukoval a trucoval, ale brzy ho to přešlo, popadl mne, chytil se maminky za ruku a s jistotou se vydal objevovat svět.

                      Dnešní přípravy na cestu do světa byly jiné. Ne, že by se Ríša z čista jasna zamiloval do všech svých svršků, to jsme vážně nečekali. I když by taková změna byla rozhodně milá a potěšující. I dnes se strojení neobešlo bez kroucení, za jaké by se nemusela stydět lecjaká žížala. Jenže Ríša spěchal, užuž chtěl mít ten nenáviděný proces za sebou. Spěchal pro to, že mu maminka slíbila překvapení. Těšil se na něj, přirozeně, jenže současně věděl, že nastane jen tehdy, pokud nebude tak strašně vyvádět při oblékání. Měl to, kluk jeden, těžké. Chápal jsem to a trochu mi ho bylo líto. Ale fakt je, že už bylo na čase, aby si uvědomil, že je hloupé pokaždé dělat stejné skopičiny, když je třeba jít ven. Mamince to dělalo starosti, a tak se snažila najít způsob, jak to Ríšovi ulehčit.

                    Já sám jsem byl zvědavý, co se za tím překvapením skrývá. Co je to za nápad, jaký vymyslela plán, aby svému synkovi pomohla najít cestu k tak obyčejné, jednoduché a přitom nepostradatelné činnosti jako je oblékání? Ríša mne nenadšeně položil na postel, a tak jsem vše pěkně pozoroval.

                        „Kdy už to budéééé,“ vykřikoval s jednou nohou v nohavici a ponožkou v ruce.

                    Ponožka a posléze i druhá našly své správné místo. Dokonce i tričko doputovalo bez úhony na místo svého určení.

                     „ Mikinu nechci, venku je teplo,“ rezolutně prohlásil Ríša a za oknem zafučel vítr a spadlo pár kapek. Zatřepotal rukou v otvoru pro hlavu, druhou vrazil do rukávu a zdál se být spokojený, že to má z krku. V duchu jsem se usmál. To je truhlík, kdyby nechal tu mikču, aby zapadla, kam má, bylo by hotovo. Však on na to časem přijde sám, uspokojil jsem se a zvědavě jsem už už očekával to překvapení, v tom jsme byli za jedno.

                      Konečně se zadařilo a Ríša měl na sobě v pořádku všechny nezbytné součásti oblečení tak, aby vypadal celkem přijatelně a bylo mu přiměřeně teplo. Jeho kukadla byla rozšířena zvědavostí a upíral je nedočkavě na maminku. Ani já jsem v tu chvíli nepodával zrovna dobrý výkon v trpělivosti. Nadskakoval jsem na posteli, natahoval krk a nemohl jsem se dočkat.

                         „Abyste vy dva mohli být bezpečně spolu a už se jeden druhému neztratili, mám tu pro vás malý dárek,“ tvářila se tajemně maminka. Její slova mne pohladila a cítil jsem se v bezpečí a spokojený. Už budu s Ríšou napořád a on nebude smutný, že mu chybím, uklidnil jsem se. Zlatá maminka, myslí na všechno!

                            Ríša dychtivě popadl balíček a rozrušeně zatáhl za modrou mašli.

                       „Jůůů, Vilíku, podívej, ten je krásný,“ vyhrkl nadšeně. Jak vesele poskakoval, tak mně chvilku trvalo, než jsem spatřil červený batůžek svítící novotou. No paráda! Myslel jsem si, taková krásná barva, tu nemůžeme přehlédnout, už nikdy mne Ríša nikde nezapomene. Maminka měla pravdu.

                        Jenže překvapení ještě nekončilo. Jak můj kamarád prohlížel a zkoumal batůžek, zjistil, že je uvnitř moc pěkně vymyšlená kapsa. Akorát pro mne. Přirozeně, že ji potřeboval hned vyzkoušet. Opatrně mne vzal a uložil mne do ní.

                          „Od teď, Vilíku, budeš se mnou putovat pěkně v batůžku. Hezky tě pokaždé uložím do kapsičky a dám pozor, abys nevypadl. Hlavičku ti nechám venku, ať hezky vidíš, ale tlapky necháme vevnitř. Mohl bys mít všelijaké nápady, třeba něco zkoumat nebo si osahat a to já bych se bál, abych tě zase neztratil.“

                          S Ríšou jsem musel souhlasit. Ostatně stejně nebylo proč mít jiný názor. Můj nový přepravní prostor se mi líbil. Kapsička byla měkká, pohodlná a viděl jsem ven. To bylo hlavní. Viděl a cítil jsem Ríšu ve své blízkosti, o to mi šlo. Červená barva zářila do daleka, působila vesele a hřejivě. Věděl jsem, že až bude mít Ríša potřebu, stejně mě i venku popadne do náruče a budeme spolu tak nejblíž, jak to půjde a jak budeme v tu chvíli potřebovat.

                           Vykročili jsme tedy poprvé s batůžkem ven. Cítil jsem se bezpečně a důležitě jsem se chystal pozorovat vše, co mi přijde do cesty. Netušil jsem, že moje pozorování začne ještě dřív, než vykročíme na chodník. A že to bude pěkný mazec, to mě ani ve snu nenapadlo.