Hry, role a masky


Hrajeme hry, žijeme role a používáme masky.
Ano, je to tak, ať se nám to líbí nebo nelíbí.
Pár let zpátky mi moje vzácná přítelkyně v bolavých okamžicích něžně, soucitně a s pochopením říkala, to přejde, bude zase dobře. V těch časech jsem si nic jiného nepřála a myslela jsem, chvílemi, že to vážně není možné.
Ztrácela jsem víru, naději. Hloubka mého setkání s vlastními stíny byla bezbřehá, tma nemohla snad být temnější, beznaděj hlubší, strach obludnější a slzy větší. A zuby nehty jsem se držela toho, co jsem znala, co jsem cítila tehdy jako jedinou jistotu a toužila jsem se k ní vrátit.
Role, hra, maska. Nabarvená zdánlivá jistota, naučená role, nasazená maska, životní hra.
Čím déle jsem byla v roli a ve své masce, tak dlouho trvalo, než přišla změna. Stalo se a je to pryč.
Jenže......Všechno je jinak....
Tak a teď vůbec nevím, jak to mám všechno napsat. Zároveň se mi to napsat chce.
Tak jdu do toho, nějak to dopadne......
Objevila jsem Princip. Přijala jsem Hru. Odmítla jsem Roli, Masku jsem poslala do háje. Vždycky jsem o tom jen četla, a tak moc jsem to chtěla taky. Proto jsem hledala, zkoušela, plakala. Dlouho, roky.
Našla jsem, ale to neznamená, že jsem hledat přestala.
Jsem citlivá žena, která pochopila, že vlastní citlivost je obrovský dar. Jen je třeba se naučit s ní zacházet, hýčkat ji a správně používat. A to sebou nese mnoho a mnoho odlišností, které se dnes prostě nenosí. Co mně to dalo práce!
Však jste to mnohokrát nejen četli a určitě také poznali, nejsem žádná výjimka: tam uvnitř v nás je fakt poklad. Drobná otázka, kudy k němu....
O návodu to dnes vážně nebude, to ani nejde. Jedinečnost a originalita každého z nás je pro mě dnes natolik posvátná, že bych si jednoduše nedovolila dávat nevyžádané rady. Ale byly doby, kdy jsem, kopírovala a kopírovala....Děkuji, už nemusím.
Tak křehká a zároveň velmi silná věc, které se říká vnitřní svoboda, klid a mír, tak ta vážně existuje. Klepou se mi ruce, krátí se mi dech a v očích mi šimrají slzy, když to píšu. Fakt, je to tam. Ono se to objevovalo postupně a vždycky jsem se hrozně vztekala, když to zmizelo. A co? Nic, bylo mi to houby platný. Čím víc jsem ten vzácný pocit chtěla zpátky a tlačila na pilu, tím, přirozeně, na mě dělal dlouhý nos.
Takže co? Hezky se zase pokorně zklidnit a nechat TO být. Pro mě tolik náročné, nepředstavitelné a stále bolavé. Sakra, ale vyplatilo se to!
Vzácný pocit se objevuje častěji a co víc, umím se k němu sama vrátit. Jak prosté a současně složité.....Ale ne nemožné a to je TO hlavní.
Obyčejné postřehy z praxe.
Miluji živé květiny a s chutí si je sama sobě kupuji. V masce nemožné. Vždyť to stojí peníze, stejně zvadnou a proč vlastně? Bez masky: dělají mi radost, baví mě je pozorovat, mají barvy, chutě a vůně. Jsou tak Živé! Prostě, jednoduše a obyčejně. To stačí.
Propustila jsem oblečky, do kterých se nevejdu. Jasně, že jsem je dlouho měla v narvaný skříni a doufala jsem, že do nich zhubnu. Samozřejmě, že mně bylo líto těch krásných kousků ulovených po sekáčích. Role říkala: je třeba být stále na stejno, jsi tak zvyklá, potřebuješ být hubená, páč se to nosí. Takový blbosti! Vznešeně si můžu říkat, že promluvila vnitřní žena. Hm, viděla bych to spíš na poživačnost a konečně objevenou chuť do života. To jako si nedám pivo, když má teda tolik kalorií? A ani skleničku svého milovaného červeného, když mám pak vždycky hlad? A večer se přeci nejí, že jo. Už to jednoduše tak nechci. Nově to je prosté: mám chuť tak si dám. A ono se to všechno nějak zázračně srovnalo.
Dělej, jak myslíš. Říkám druhým. Volně se mi u té věty dýchá. Chybí napětí, touha cokoli ovlivňovat. Objevila se důvěra v jejich konání a současně pochopení pro výsledek, ať je jakýkoli. U těch nejbližších to bylo nejtěžší. Naučit se to.....Jenže....Ono nic neexistuje samo o sobě a vždycky je tu ještě druhá strana. A to v tomhle případě je velmi osvobozující. Praskly obruče zodpovědnosti, která mi nepřísluší. Znovu se objevila důvěra v Život a Přirozenost. Respekt a pokora, ať to dopadne jakkoli.
Už je těch písmenek nějak hodně. Dneska nikdo nemá čas číst dlouhé články a já se ani nedivím. Ať je to jak chce, je to jen teorie a zase postřeh, zkušenost druhého.
Sbírejme si ty svoje vlastní. V nich a o nich je Život. Tam najdeme scénáře svých rolí a příčiny vlastních masek.
Statečný člověče, který jsi sem přišel s chutí a odhodláním najít to, co je Tvé. Myslím na Tebe. S Láskou a pokorou ke Stvoření, ať to zní jakkoli. Jen já vím, jak to vnímám a cítím.
 To mi stačí.










Žádné komentáře:

Okomentovat