Fakt to potřebuju.
Je ráno, sedím v
autobusu a bulím.
A je mi to jedno.
Jen cítím, že mi něco
moc chybí. Vnímám pusto, prázdno, propast. Co to je? Co mi dělá
tyhle pocity?
Už zase. Jo, už zase a
znova....
Už dávno je mi jedno,
že brečím venku, v metru, ve vlaku, na veřejnosti, kdekoli. Už
dávno je mi jedno, co si myslí ti, kteří se na mne dívají.
Ty slzy odplavují
bolest, úzkost, strach. Jsou mým průvodcem už dlouho a docela
jsme si na sebe zvykly. A po všech vzájemných zkušenostech vím,
že je třeba, nechat je jít. Nezkoumat, nehloubat, nepátrat po
příčině.
Jste tu? Opět? Fajn, asi
je to správně....
Prosím, ať mi někdo
řekne, že mne má rád! Že jsem dobrá, že na to tady nejsem
sama!
A fakt kašlu na poučky
a řeči typu:
To máš v sobě, to
musíš zevnitř, z venku to nefunguje.
Vážně? Neříkejte!
A co obyčejné objetí?
Pohlazení, teplé slovo, podaná ruka? Mluvím o prostém životě,
akutní bolesti, smutku a vřelém lidském doteku.
Ne o ezo formulkách,
seminárním mudrování a zasvěceném pokyvování hlavou.
Řekněte mi, že jsem
dobrá. Jinými slovy potřebuju slyšet, že jsem co k čemu, že
jsem platná!
Deficit, bolest, prázdno
se hlásí o pozornost:
„Haló, jsem tady! Buď
se mnou!“
Jo, klidně budu, už to
znám, ale momentálně potřebuji podporu. Sama to nezvládnu, je
toho na mne moc.
A když tu nikdo není,
tak pomůžou aspoň písmenka. Sice neobejmou, ale vyslyší. Dovolí
být naplněna tím, co mě trápí a co potřebuje ven.
Tak a je to. Úleva,
aspoň trochu.
Líp se dýchá, vítám
trochu klidu.
Je to stejně zvláštní.
Tak si to všechno přijde, ohlásí se, setrvá a pobude. Něco
přinese, cosi odnese. Kousek mne se potřebuje nepřehlédnutelně
projevit a zdánlivě dělá pěknou paseku. Však to také trvalo,
než jsme se pochopily a naučily spolu zacházet.
Nevím, kdy se o slovo
přihlásí další kousíček. Netuším, jak bude naléhavý, ani
jak moc bude sám a opuštěný. Bylo by pěkné, kdyby jich už bylo
méně a méně a jejich opuštěnost se cítila slabší a slabší.
Ale vždyť už to tak
přeci je! Koukni zpátky a nebuď nespokojená!
A tak každé ráno zas a
znovu barvičkuju pro radost své oči, rty a tváře v naději, že
dneska mi ten mejkap vydrží bez poskvrnky až do večera.
A těch večerů, kdy ho
zase pečlivě odličuji je vážně čím dál tím víc.
Tak jsem dobrá nebo
nejsem :-)?
ANO. Díky.
Žádné komentáře:
Okomentovat