Jsem sobec a lenoch

A je to tak v pořádku.

Sama jsem se lekla toho, jak to zní. Ale už necouvnu a názor nezměním. I když chápu, že jen tak, bez souvislosti, může takové prohlášení vypadat všelijak. Zejména z venku, dnešní optikou.

Fuj, sobec! Nemyslí na druhé! Jde jí jen o vlastní prospěch! Vůbec se neumí přizpůsobit! Neuhne ani o píď! Taky by mohla pomoct, zařídit, udělat…. Znáte to? Úplně největší palba podobných odsouzení většinou přichází z vlastních řad. Kamarádi, známí, kolegové, občas i rodina... Přátelé? Ti opravdoví, ti ví, chápou a respektují.

Jenže záleží zas na tom profláknutém úhlu pohledu.

Je mi dobře cítit se občas, je-li to potřeba, jako sobec a lenoch. Kouzelné slovíčko spočívá právě v tom, „je-li to potřeba“.

Vím, co je to se přizpůsobit. Ráda pomohu, zařídím, udělám…

Jsou situace, kdy bych tohle všechno tak ráda udělala. Na druhé, obzvlášť na ty nejbližší, myslím vážně velmi často. Nejsou mi lhostejní ani ti, kteří jsou úplně cizí a vůbec je neznám. Lidé, zvířata a dokonce i rostliny. V okamžicích a situacích, kdy se tyto bytosti potýkají s problémy, moje citlivost a vnímavost má pohotovost. A v úplně největším poplachu je tehdy, když jde o potíže závažné a hluboké.

Pomáhala jsem, zařizovala, zachraňovala. V dobré víře jsem naléhala, dávala rady, často nevyžádané. Rozdávala jsem na všechny strany jakýmkoli způsobem. Litovala jsem a snažila se o nápravu. Někdy jsme se potkali, někdy ne. Většinou jsem to byla však já, kdo vydal mnoho a mnoho energie a zůstala jsem s prázdnýma rukama. Sama a bez odezvy.

Dost!  Stačilo, takhle už ne!

Rozhodla jsem se až tehdy, když mi došlo, že dávám ze svého. Ze svého a přitom potřebuji pro sebe. Že se snažím, aby se situace, děje i osoby přizpůsobily mému přání. Bláhovému přání. A ono je úplně jedno, jestli jde o dění na druhé straně zeměkoule nebo o události v mém domácím rybníčku. Neznalost zákona neomlouvá, tak jsem dostala za uši.

A už nedám! Ani trošku.

Ale s radostí se podělím.

Podělím se o Lásku. O zkušenost, pomoc a radu, pokud o ni někdo stojí. Podpořím Soucitem. Dám Svobodu. Dávat a dělit se mohu jen o to, co sama nesu a čeho se mi dostává. Nic víc a nic míň.

Nebo neudělám vůbec nic. I to je možnost a má úplně stejnou váhu, smysl a význam.

Už totiž vím, jaké to je být vyčerpaná fyzicky i psychicky a nechci se do podobných situací vracet. Znám, jaké to je, dávat, když můžu a to se mi líbí mnohem víc. Je osvobozující dát druhým šanci poznání a vlastní zkušenosti, i když bych si já stokrát přála, aby vše bylo jinak. Objevila jsem nepoznaný klid a také úctu k druhému. K jeho situaci, potížím, problémům. K jeho vlastní síle, která mu dá možnost zkoumání, poznání, vyřešení. Když ho nechám, nebudu zasahovat.

Tak proto o sobě teď už s klidem říkám, že jsem sobec a lenoch. Láskyplný sobec a pohodlný lenoch. Získala jsem víc duševního klidu a větší fyzickou pohodu a hodlám v tom pokračovat. Líbí se mi to.