Utíkám

Utíkám

Ke dvojce červeného, ke kafi, k čokoládě, na kolo a do lesů. Na pořadí, intenzitě a významu fakt nezáleží.

Chytré poučky a řeči říkají, že utíkat se nemá. No, nemá, to je pravda, nic to neřeší. Ale podle mne, když je tlak opravdu velký, nesnesitelný a na doraz, já si klidně a jednoduše zdrhnu. Mám to vyzkoušené.

Je to moje soukromá revolta, vzbouření, úprk, momentální úleva. Kdy?

Když už mám po krk všech teorií, doporučení, rad a rozebrání. Ok, jasně, může být, ale momentálně jsem v presu, pod tlakem a potřebuji uvolnit. Jakkoli, vše je dobré a vše ostatní prostě počká.

S chutí si dám všechno to, co normálně nedělám. Proč?

Běžně jsem tak nějak při věci, tuším, co je a co není třeba, co mi dělá a nedělá dobře. Nějak se mezi těmi mantinely pohybuju a balancuju. S větším či menším úspěchem, ale většinou se trefím.

Tehdy, když je tak zvaně na husto, události se valí jedna za druhou a zlomyslně se dotýkají těch nejslabších míst, o kterých snad jen tuším, že někde jsou, natož abych je dokázala opravdu uchopit, tehdy se učím.

Učím se pozorovat, nechat tu dusivou, leč poučitelnou věc plynout, projít a působit. Běž si, běž, dělej, co umíš, nějak to dopadne, něco to přinese, něco si vezmu. Nádech, výdech, pod vlnou, co se převalí, stejně víc nezvládnu.

Jedna, druhá. Někdy stačí, jindy se nejde dopočítat. Už dost ..... a přijdou další, nepočítané. Nadechni, vydechni, nech je převalit, víc nezmůžeš.

Tehdy přijdou ke slovu užitečné berličky. Původně vyčítané, dříve kritizované, minule nenáviděné.

Jak jsem ráda, že jsem je dokázala přijmout a používat. Jedna hlava sedmihlavé saně dolů! Snaha dělat všechno správně se hroutí. Sláva, třikrát Sláva!

Kdo opravdu ví, jak mi je? Co nesu a co jsem? S čím se potkávám, do jakých hloubek klesám, co mě tam čeká a jaké poklady vyzvedám? Co to stojí, kudy vede cesta a jaká doopravdy je?

Nikdo jiný, jen já sama. A někdy ani já nevím, jen tuším, vnímám, cítím a nechám se vést. Jinak to nejde, je třeba se vzdát kontroly, protože už tu není pro ni místo.

Jak nezvyklé, obávané a těžké. Nové, bolavé a až pak, někdy....snad... milované, uchopitelné.

Jenže je třeba projít nejistotou, strachem, obavami. Slzami bolesti, minulých traumat, slabostí, vzdáváním se a opakovanými návraty.

Suď nyní Ty, kdo vždy víš a znáš, kudy vede Tvoje cesta. Bez pochybností, bez tápání. Bez omylů, bez odboček, vždy rovně a přímo. A je to opravdu ta jediná a správná?

Vítám a přijímám svoje berličky. Je třeba jim dovolit, aby pomohly tehdy, jsou-li žádané. S potěšením a na místě. Tady je prostor pro kontrolu. Ony potřebují prostor tehdy, když je jejich čas. Využívám a používám je, ale není jejich úkolem nabobtnat do rozměrů větších, než je aktuálně třeba. Včas je třeba zavřít džina zpátky do jeho lahve. S poděkováním a úctou. To je jeho úloha a pokud dovolíme, splní ji parádně, se ctí a velmi užitečně.

Dvojky červeného tedy nepočítám, čokoládu mám vždycky po ruce. Kafe se také většinou najde, na kolo při současném suchém počasí můžu téměř kdykoli a lesy mám tím pádem na dosah.

Nemám se já vlastně báječně?