Moje milá transformace

Dáváš mi zabrat. Nesnáším Tě. Někdy. Vítám Tě. Někdy. Jsi drsná, bouřlivá, drtící, bortící. Prostě se přiženeš, nekoukáš nalevo, napravo a bereš si, co Ti patří.

A co Ti vlastně patří?

Všechno! Všechno, co není v souladu. A s čím, kruci? Ptám se tisíckrát dokola. Jako kdybych to nevěděla! Vím, někdy i cítím. A to je důležitější, cítit je to pravé. Vědět až pak, až se přežene bouře emocí, pocitů, stavů.

Už nechci teorie. Aspoň teď ne. Potřebuji Život tak, jak jde, běží a pádí v kontextu všeho, co se děje. Není to o tom, že už toho vím dost. Naopak, mívám dojem, že nevím vůbec nic. Začínám to vnímat jako normální. Co je dnes, zítra neplatí a obráceně. Tak proč se zatěžovat teorií, když jen ve cvalu obyčejných dnů lze tu teorii žít.

Jednoduchost, obyčejnost, přirozenost. Přímost a jasnost. Přítomnost, trpělivost, odevzdání. To je cesta, která mne vede. Je nová, nezvyklá. Někdy skrytá víc, jindy září jasným světlem a zve k pouti, radostnému vykročení. Někdy jdu lehce, poskakuji, jindy klopýtám, padám, bloudím a hledám. Nahoru, dolů. Do kopce, údolími, sluncem, deštěm, bouří i mlhou.

Ale jen tehdy dáváš! Rozdáváš s radostí, plnými hrstmi, co hrdlo ráčí. Nabízíš s lehkostí, pochopením, s ochranou a podporou. Odkrýváš a ukazuješ a s laskavostí držíš záchrannou síť.

„Pojď !“ zveš.

„Vykroč, nenechám tě upadnout. Bojíš se, pláčeš, odmítáš, nechceš! Ale jdi ty, chápu tě, rozumím ti a vím, jak to bolí. Jen projdi, s nádechem projdi, jsem tu pro tebe. Někdy je to chvilka, jindy to trvá déle, ale slibuji s jistotou, že se pokaždé vyjasní. Třeba na kousek, ale i ten malý střípek poznáš. Věř mi, půjde to. Ono už to jde, mění se to. I ty to vidíš, jen stále spěcháš. I tomu rozumím, ale neuspěcháš, co postrčit jednoduše nejde. Vím, stojí to mnoho sil, chvíle pro nádech a odpočinek bývají krátké. Využij je. Zůstaň v klidu, odpočívej, dej si čas a prostor,“ mluví takhle občas ke mně.

No, spíš mám potřebu to tak dát do písmenek, ale proč by nemluvila? Má co říci, tak ať se projeví. Je fajn si s ní občas pokecat.

A tak si spolu jdeme už drahný čas. Jako všichni, jako každý z nás. Každý po svém. Někdo bere to, co nabízí, další se brání. Bojí se, pláče a nemá sílu opustit své jisté. I za cenu toho, že už ta jistota dávno zmizela, prostě tu není. I tak je to v pořádku. I já nemám sílu na určité kroky, a tak ráda bych našla aspoň kousek jistoty.

Tuším, že není kde brát. Jen zkrátka neumím tak jednoduše a rychle přehodit výhybku. A pak zákonitě přijdou chvíle, kdy se trápím, bojím a pláču. A co, tak ať!

Bereš i dáváš, a tak to je!

Dělej, prosím, dál, co je Tvým úkolem. Stejně si budeš dělat, co uznáš za vhodné.

Tak jo!

Nebudu říkat, že vše zvládám. Ale vůbec ne! Neumím s jistotou říct, že jsem v klidu se vším, co se děje. Jen si beru to, co je moje. Krok za krokem, jak to jde. A co neovlivním, to Ti nechávám. Nemám potřebu kormidlovat druhé, ať mi jsou velmi blízko, či se nacházejí na druhé straně světa. I těm přinášíš a bereš. I oni mají šanci poznat cenu Tvé záchranné sítě a využít ji. Nemám potřebu stále pátrat po důvodech, příčinách. Ruší mne to a příliš odvádí od sebe samé. Ubývá stálá snaha někam směřovat, běžet k cíli, podávat výkony. Nebaví mne to, unavuje a dělat to už nechci.

Více ticha, klidu, samoty a spočinutí, to jsou moje aktuální potřeby. A kdyby nic jiného, to jsou dary, které jsem od Tebe dostala. Pro mě jsou úžasné, nebývalé a s velkou vděčností je přijímám.

A když to tak půjde dál, mám se opravdu na co těšit!