Plavu si a nevím jak

Zase jsem si, s dovolením, vypůjčila název písničky. Nic jí neubírá na kráse, že vznikla už před padesáti pěti lety v divadle Semafor. Její nápěv se mi vynořil v hlavě dnes ráno, kdy jsem si šla po delší době zase zaplavat.

Jako tehdy, tak i dnes, mě k té ranní aktivitě přiměla vlastní páteř žadonící ještě o trochu víc pozornosti. Tím ale veškerá podobnost končí a já jsem moc ráda.

Změnila jsem bazén a byla jsem nadšená. V Nemocnici Na Homolce je skvělé relaxační centrum, za pár kaček si ráno mezi sedmou a devátou můžete skvěle užít. Jen to chce trochu dřív vstávat. Byla jsem sama zvědavá, co mě čeká, reference byly výborné, vlastní zkušenost je však zaručená.

Čistá voda, klid, dvě či tři starší dámy, vlastně se mnou nás bylo o jednu víc. Obhlédla jsem okolí bazénu, prosklená okna, kterými pronikalo ranní slunce a příjemně se zrcadlilo na hladině. Něco mi chybělo. Hodiny. Abych věděla, jak dlouho plavu, jestli už to stačí nebo je třeba ještě vydržet. Byla jsem tak zvyklá a hlídala jsem si většinou tu svoji půlhodinku. Znervózněla jsem, pátrala jsem dál, mžourala jsem svýma krátkozrakýma očima, přirozeně dioptrické brýle zůstaly v šatně. Nic, ani ručička. Nerada, ale musela jsem se smířit s tím, že tam prostě nejsou.

Žádní mladí namakaní borci, žádné štíhlé výkonné plavkyně. Nic proti nim nemám, ale dřív se často stávalo, že byli svojí snahou o maximální výkon tak zaujatí, že je ani trochu nezajímalo, že v bazénu nejsou sami a kraulovali a znakovali hbitě sem a tam. Moje plavání se díky tomu blížilo slalomu a to je disciplína, která patří do výrazně jiné lokality. Cákali, prskali, funěli a vůbec byli tak odporně rychlí, vytrvalí a vysportovaní, že jsem se často přistihla v přihlouplé snaze makat podobně jako oni. Výsledkem bylo, že v okamžiku, kdy mi to došlo, jsem sice zvolnila, ale otrávit mě to stačilo dostatečně. Jasně, že vím, že je to o mně a ne o nich, ale když si chcete v klidu ráno protáhnout tělo, vyčistit hlavu a místo toho jen kličkujete a hledáte místo, kam se vám vejde ruka nebo noha, tak jsem oprávněně pěnila.

Jak jsem byla zvyklá, tak hezky pod sprchu, čepici, brýle a šup do vody. A dala jsem se do toho! Prázdný bazén lákal k tomu to pořádně rozjet. Za prvé mi nedošlo, že jsem byla pár let na suchu. Takže jsem přirozeně jaksi vypadla z rytmu. Potom mi přerývaný dech, který záhy začínal scházet, důrazně naznačil, že netřeba makat, závodit a dohánět původní borce, jejichž absence byla zřejmá i přes občas zamlžené, draze zaplacené a zaručeně se nemlžící brýle do vody.

Hodiny tu nejsou a ještě se skoro dusím a nestíhám! To je asi nějaká blbost! Zaparkovala jsem u kraje, přidržela se madla, zamlžené brýle jsem vymáchala ve vodě a dala jsem si stopku. Klidná hladina se mírně čeřila a v ní se zlatilo slunce.

Kam se ženu? A proč? O co jde? Na co hodiny, když přeci sama vždycky vím, kdy mám dost, kdy stačilo. Tělo si řekne a netřeba ho nutit do supervýkonů. Netřeba hlídat čas. No tak ho přešvihnu a doplatím pár korun, nic víc. To mi jen v hlavě jede starý zajetý výkonnostní a kontrolní program. Hned, honem,výkon, přidej páru a všechno si pořádně hlídej a jisti!

A dost! Ani náhodou! Nejsem dostihový kůň, ani nervu rekordy. Není proč a pro koho. Já si potřebuju svoje tělo pohýčkat, páteř porovnat, hlavu vyčistit. Ne se zhuntovat, uhnat a zahltit si hlavu počítáním minut. Zčerstva jsem se na sebe naštvala. Já mám takové ideální podmínky, je třeba je využít.

Nádech, výdech, položila jsem se na hladinu. Nádech, výdech, ruce, nohy. Zas tak složité to není, umím jenom prsa, tak není moc z čeho vybírat. Ještě jsem trochu přidušená, ale čím víc vydechuji do vody, cítím její klid a slyším bublinky z mého dechu, tím víc chytám rytmus. Cítím nejistotu chybějících let, ale není nepřekonatelná. Bazén, odpočinek, bazén, odpočinek. Žádné stíhání, odrážení a makání.

A najednou nevnímám. Nevnímám čas, nevím, co je kolem. Plavu si a nevím jak. Jsem jen já, můj dech, modrá čistá voda a moje tělo. Jen tak si pluji bazénem, užívám si to, dýchám, ruce, nohy. Děje se to samo, volně, krásně. Občas zastavím, dám si malou pauzu a pokračuji. Nemyslím, nezkoumám, nevnímám zamlžené brýle. Není třeba nic hlídat, sledovat. Ještě dva, ne, ještě čtyři a pak ještě dva bazény. A to je právě tak akorát, hlásí mi přirozené signály a já spokojeně končím.

Jsem nějak vedle. Jsem v klidu a vlastně jsem pro to nemusela nic udělat. Je mi báječně na těle. V šatně mi hodiny ukazují, že mám spoustu času na vrácení klíčku bez příplatku. Hm, plavala jsem svých třicet minut. Vlastně je mi to jedno.

Ukecávala jsem se asi tři dny, než jsem dnes konečně vyrazila. Poznala jsem nové užitečné prostředí, kam stojí za to se vracet a dělat něco pro zdraví. Utkala jsem se opět, po kolikáté už, s vlastní kontrolou a potřebou nesmyslného výkonu. Zjistila jsem, že ji lze vypustit a nechat ji plavat.

S poznáním a touhou plout tehdy, když je potřeba a kontrolovat jen tam, kde je to nezbytné, koukám už jen dopředu. Jsem přesvědčená, že jsem dnes v té vodě nechala kus toho, co už nepotřebuji a co mi otravuje život.