„Samochvála smrdí !“
, slyším ze svého dětství malé posměváčky. Poskakují okolo
mne, ukazují si prstem, chichotají se. To v lepším případě.
Scénář bývá také méně šetrný. Dětská upřímnost nade
vše! Vypláznutý jazyk, pořádný šťouchanec, otočení zády.
Neberem, nekámošíme se!
Jednou ty mně, pak zas
já tobě. Upřímně, bývala jsem součástí obou stran. I já
jsem se s tehdejší dětskou upřímností přidávala k
posměváčkům. Zřejmě. Jenže to si nepamatuju. Mnohem víc
dodnes cítím, jaké to bylo, být na té druhé straně. Vysmívané,
posmívané, haněné.
Nic moc. Osamění,
lítost, velká otázka. Proč? Co jsem udělala tak moc špatně, že
mě vystrčili ze svého středu? Nehraje roli, že to většinou
dlouho netrvalo, dětská hra má svá vlastní pravidla.....
Jen uvnitř něco
zůstalo. A pak už jen stačilo, když se občas přidal i nějaký
ten dospělý. Pančelka, rodič, družinářka nebo horlivý a
svědomitý vedoucí nějakého kroužku. Jo a taky v Pionýru, to
tenkrát byla esence nechválení. Hezky v řadě, jeden jako druhý.
Tak proč chválit, to se tady nenosí. Možná by se tím i oslabila
část socialistického monobloku a imperialisti by to mohli zákeřně
využít.
No, naučte se v tomhle
všem chválit sama sebe! A taky chválit ty druhé! Pochválit ano,
či ne? A jestli ano, tak kdy a při jaké příležitosti? Už jo,
nebo ještě ne? Teď nebo to nechat na zítra? Je to samozřejmě
nadsázka, ale zas tak velká legrace to není.
Kolik stojí poznání,
že stojím za to sama sebe chválit? Zjištění, že mně i ostatní
přinášejí hodnoty, které jsou chvályhodné. A že velmi často
to není na první kouknutí vidět. Že je šikovné si třeba i
počkat. Zažít smutky, lítosti, průsery. Propady a návraty. Mít
se ráda a nesnášet se. Sebe a taky vás, ostatní. Třeba zároveň.
Ve zmatku, chaosu, v bouři i v klidu.
Nejde to spočítat,
nalinkovat ani dát do excelu. A nepřijde to z venku, to by se jeden
načekal! Pochvala, ocenění od druhých potěší, pohladí,
povzbudí, dodá sílu a chuť jít dál, když zrovna není síly na
rozdávání. Postrčí v hledání.
Cesta k mojí vlastní
upřímné sebechvále, která „nesmrdí“ vede houštím, trním
a bažinou. A je fajn vidět, jak houští řídne, trní má menší
ostny a bažina vysychá.
Je užitečné chválit
tam, kde je proč a je za co. A tak se učím na sobě a na druhých.
S chutí oceňuji své vlastní úspěchy tam, kde jsem dřív viděla
jen samozřejmost, povinnost a „to je normálka“. Už se dokážu
radovat, že „ten umí to a ten zas ono...“ a víte, jak je to
dál, že jo :-).
Proto chvalme tam, kde
cítíme, že je to správně. Sebe, vlastní děti, kolegy, známé,
přátele, rodiče i šéfy. Upřímné a nefalešné podpory není
nikdy dost. Kde není co a proč pochválit, tak zkrátka bude třeba
příště. Je fakt blbě, chválit falešně, s pocitem se zavděčit,
potlačit vlastní cítění a očekávat, že se „to“ vrátí.
To je kalkulace, rozum, iluze, hra. Neodsuzuji, jen poznávám a učím
se.
Nesluníčkařím,
nerozdávám lásku na potkání. Snažím se najít balanc,
vzletněji rovnováhu, harmonii. S úctou a pokorou, s nadšením a
úžasem odkrývám tajemství přijetí přirozenosti, plynutí. Pro
mě to není sranda, někdo to má holt víc přirozeně. Zas má ale
tutově jiný trable, takže nakonec to vyjde nastejno.
Ale když „ten dělá
to a ten zas ono...“, tak vážně všichni dohromady uděláme
moc. Na to stačí zdravý selský rozum, trochu klidu a ne moc velké
mudrování :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat