Jak lvové bijem o mříže!

Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí.

Nebojte, nehodlám dál citovat Klasika. Ta věta mi neodbytně zněla v uších dnes ráno, až mě přinutila si sednout a zkoumat, kde se vlastně vzala. Ohromně mě překvapilo, že mi tak plynule a jasně vytanula v mysli.

Že by vzpomínka na léta základky a tehdy nenáviděného pana učitele Lacinu? Na jeho pověstný „oranžový sešit“, který mám dodnes schovaný, divím se, že se léty ještě nerozpadl. Obsahuje dokonalé základy češtiny, gramatiky, literatury a dokonce i slovenštiny, kterou jsme měli povinně. Pro mě to byla brnkačka, protože moje babička byla Slovenka a celé její příbuzenstvo žilo v dnešní již cizině. Pan učitel nás dřel a dřel, byl to starý pán, dříve učil na „měšťance“ a neměl s námi žádné slitování. Celých těch mnoho desítek let, které od mé povinné školní docházky uplynuly, jsem mu vděčná za to, že mě dokonale naučil ovládat moji mateřštinu. Mělo by to být normální, ale bohužel se čím dál tím víc tak neděje.

Při vší úctě k panu učiteli, tato připomínka je z jiného zdroje. Nehodlám být patetická, ani esoterická, ale jak jsem tak seděla a pozorovala ty lvy, došlo mi to. Pro mě mi to došlo. Laskavý čtenář, nechť si vybere, co cítí.

Došlo mi, jak se snažím, mimochodem, moje znamení je Lev :-), strašně se snažím a furt nic. Jak si pilně stavím ty mříže a klece. Cítím tu lví sílu, jak bojuje s těmi mřížemi a nenávidí klece. A čím víc je té zarputilé síly, tím jsou ty mříže pevnější a klece menší a menší. Vnímám, jak to bolí, když mříž nechce povolit a jak to dusí, když se klec zmenšuje a zmenšuje. Čím je menší, tím má Lev méně síly. Ale má ji stále.

Stačí ji obrátit. Stačí nechat jí být, stačí se jí nebát. Prostě stačí.......

Vlastně je to nádherné slovo. STAČÍ. To znamená, že je všeho dost, hojnost, netřeba ničeho dalšího.

Nesnáším ono rčení: „všechno je v pořádku.“ Samo za to nemůže, jen se s ním zachází necitlivě, hlásá se bez rozmyslu tehdy, kdy cokoli říkat, je zbytečné, plýtvá se s ním, stala se z něj fráze.

Všechno je v pořádku tehdy, když cítíte, ne jenom víte, že to tak opravdu je. Já jsem vždycky věděla, ale jen zřídka opravdu cítila. Věděla jsem, že tlačím na pilu, věděla, jsem, že spěchám, že potřebuji mít své jistoty a kontroly. Všechny knihy, které mám doma a které jsem ani všechny ještě nepřečetla, mě utvrzují v tom, že TO mám pustit. Dokonce bych dokázala i báječně poradit. Druhým.

Pomůže mi vzkaz od Klasika, který mi Kdosi poslal, abych opravdu pustila? Pomůže i někomu z vás? Jsme na tom stejně, vím, že každý máme své mříže a klece, jde jen o jejich sílu a velikost.

Budu vděčná za každé jejich ztenčení a uvolnění tlaku. Za každý kousek změny směru, za prosté STAČÍ. Jsem už teď vděčná, že jsem si všimla, že jsem zachytila těch pár vět, těch pro mě nejdůležitějších z celé básně. Že jsem se dokázala zastavit, vnímat a cítit. Že my dovolujete se podělit.

Je mi jedno, jak to Klasik myslel. Už na gymplu jsem nesnášela rozbory básní, přišlo mi na hlavu, patlat se v tom, jak to tehdy zrovna básníci měli, co tím chtěli říct a proč. To věděli jen oni sami a je k smíchu to rozebírat. Asi se to děje i dnes, školní osnovy jsou holt neúprosné.

Mně dnes Jan Neruda udělal moc hezký začátek dne. Posílám mu velký dík a jdu dělat ty obyčejné běžné denní věci. Dneska se na ně těším.