Byla jsem té mamince,
která se tak pečlivě věnovala své ratolesti, vděčná. Její
soustředěná péče, vnímavé směrování a neustálé vedení,
mě zastavilo ve spěšné chůzi kolem pískoviště a dětských
prolézaček. Se zájmem a zvědavostí jsem si sedla na lavičku a
jen jsem pozorovala, poslouchala a vnímala.
Šikovný klučina,
normální, přiměřeně živé dítě, školák, jak prozradil
školní batoh položený v trávě, s přirozenou radostí z pohybu,
který určitě vítal po dopoledni stráveném ve školní lavici,
prostě normálně běhal a chtěl vyzkoušet, na co tam ta dětská
udělátka vlastně jsou a co se na nic dá dělat.
„Vojto, dej pozor, ať
nespadneš!“, volala maminka, sotva se vydal k dětskému kolotoči.
Proboha, kam by padal, vždyť se točí jak šnek a je pár
centimetrů nad zemí, dumala jsem.
„Drž se a toč se
pomalu,“ přispěchala mamča s další radou. Vojta se zastavil,
váhavě si sedl na kolotoč, párkrát se odrazil, trochu se
pootočil, ani se vlastně nedržel. Nestálo to za to, šnečí
tempo nehrozilo žádným nebezpečím a tak nějak to z dálky
vypadalo, že ho celý kolotoč najednou přestal bavit.
S nadějí se rozběhl ke
klouzačce, hbitě vyšplhal po schůdkách a s radostí sjel dolů.
A s uspokojeným výrazem ve své milé klučičí tváři hodlal tu
fajn zábavu zopakovat.
„Tak už jen jednou, ať
si neroztrháš kalhoty,“ objevila se v blízkosti starostlivá
matka a odborně rukou testovala povrch klouzačky, jestli je dost
fajnový pro Vojtovy normální džíny. Asi se jí nezdál patřičně
vyhlazený, takže je na nad slunce jasné, že výdrž kalhot je
nade vše důležitější než spokojenost, odreagování a zábava
vlastního dítěte.
Zírala jsem střídavě
na přepečlivou mamču a na Vojtu. Mamča na první kouknutí
vypadala celkem normálně, tak jsem si to nemohla nějak srovnat.
Zarazilo mě trochu, že Vojta vůbec nesmlouval, nezkoušel maminku
ukecat, neodporoval. Prostě sjel naposled tu kalhotám nebezpečnou
klouzačku, ještě rukou zodpovědně zkontroloval, jestli na zadku
opravdu náhodou není něco, co tam nemá být a s nadějí se
rozhlížel kolem.
Zkoumal snad, co ještě
zbývá za atrakci, kterou nevyzkoušel? Která bude vhodná? Pro
koho ? Zřejmě pro maminku, domyslela jsem si a čekala jsem, jak to
celé dopadne. Pořád ještě na klučinovi byla vidět určitá
živost a hravost, touha po ventilu, radosti.
Lezecká stěna, lanové
centrum, houpací kladina nebo provazová houpačka? Sázela jsem se
sama se sebou. Maminka byla zabraná do svého mobilu, který zřejmě
představoval momentálně ten nejdůležitější bod vesmíru. No
tak, je jasné, že případná esemeska nebo novinky ze světa či
dění na facebooku zrovna mají prioritu. Na vlastní dítě pak už
je stačí zahalekat, křiknout, případně vydat nějaký ten zákaz
či příkaz, o jeden víc nebo míň, na tom snad už nesejde.
Vojta spokojeně visel v
provazech lanového centra, šikovně šplhal jako opička, dovedně
přeskakoval z jedné strany na druhou a čerta se staral o svou
garderóbu, tenisky, špinavé ruce a další zbytečnosti.
Několikrát vyzkoušel, jak se báječně provléknout nastraženou
smyčkou, jak se krásně zhoupnout na volném laně a jak se pověsit
a koukat na svět hlavou dolů.
Dobře jsem se bavila.
Potěšilo mě, že je Vojta celkem v pohodě a když „má volno“,
dokáže si vyhovět, zabavit se, otevřít ventil a myslet si své.
Mobilová matka si zřejmě
dala pauzu, nebo čekala snad na nějakou odpověď či další
novinku, vzhlédla a když zjistila, co její syn provozuje, přidala
na síle:
„Okamžitě slez dolů.
To nemůžeš, lézt tak vysoko, něco se ti stane. Z té výšky si
můžeš i něco zlomit, to by byla hrůza!“ Už skoro ječela a
dodala:
„Nikdo ti to nedovolil,
ani jsi se mě nezeptal, tak tam nemáš co dělat!“
Nemůžeš, nedovolil,
nezeptal, něco se ti stane, hrůza ! Parádní podpora Vojtova
sebevědomí do budoucna! Budu jen doufat, že si svůj současný
dětský nadhled dokáže udržet i dál a proklamace své maminky
bude brát ve stylu hrachu a jeho stěny.
Jeho výraz tomu
nasvědčoval. I přes ty jednoznačné výkřiky, zákazy a příkazy,
pomalu a spokojeně slezl, došel k mamince, z batohu vyndal svačinu
a s chutí se do ní pustil. Mamča na něj zběžně koukla, zřejmě
v klidu, že aktuálně nehrozí ani újma na zdraví či garderóbě
a pokračovala dál ve své mobilní aktivitě. Ideální to
samozřejmě není, ale já s nimi nebydlím, tak dál nemůžu
soudit.
A proč jsem té mamince
vděčná? Přemítala jsem, kolik NEMŮŽEŠ, NESMÍŠ, NEDOKÁŽEŠ,
NEZVLÁDNEŠ, NEDOVOLILA a podobných „tvořivých“ přikázání
jsem slyšela já jako dítě. Určitě mnoho. A že jsou ve mně
otištěny doposud, je jisté. Je také jisté, že mi stále
znepříjemňují život a derou se na povrch tehdy, když o ně
stojím co nejmíň.
Najednou, když jsem
viděla v přímém přenosu, jak vznikají, mi přišlo, že přeci
tahle přikázání, programy, vzorce, ať už se jim říká
jakkoli, třeba nejsou tak strašná. Strašáka z nich udělala míra
zvyku, sílu jim dalo zažité používání, jejich bublina je
nafouknutá domněnkou, že to jinak nejde.
A co když je to jinak?
Pomalu, po kouskách zkoušet míru zvyku rozpouštět, sílu
používání ubírat a bublinu domněnky prostě propíchnout.
Strašáka nechat strašákovat, on to stejně jinak neumí a bude
tady vždycky. Tak ať si dělá to, co umí, ale bez mé pozornosti,
ať si zkrátka trhne.
Krásná představa. A
proč ne? Že už jsem to zkoušela mnohokrát. No jasně a kdo říká,
že úplně bez úspěchu? No přeci ten hloupý STRAŠÁK! A jeho
názor bude takový vždycky. Takže klídek, platí nevzdávat,
zkoušet. I pidi změna je vidět a cítit.
Většinou tehdy, když
si myslím, že se vůbec žádná změna neděje.
Žádné komentáře:
Okomentovat