Ta holčička byla
roztomilá. Měla růžovou sukýnku, modré tričko, světle modré
legíny a fialovou mašli ve světlých dlouhých vláskách. Botičky
měla žluté, ponožky růžové. Dokonale vesele barevně sladěná.
Nemám moc odhad, ale mohly jí být asi tři roky.
Moc hezky mluvila,
brebentila a povídala roztomile, o všem, co jí napadlo. Takové
klasické aktivní, neposedné dítě, co má potřebu být neustále
v kontaktu s okolím, komunikovat a svěřovat se nejpozději ihned
se svými dojmy, postřehy a pocity.
Pozorovala jsem ji,
poslouchala a viděla jsem, jak v těch sladěných žlutých botkách
nadšeně poskakuje po sedačce, vykládá a ukazuje mamince ven z
okna, kde ji uchvátily pasoucí se ovečky.
Ovce byly fajn, mám je
ráda. Jejich klidné malé stádo, které bývá pravidelně na svém
místě, mně aspoň na chvilku mi dává pocit, že je
vše v pořádku.
Tentokrát se můj
uklidňující pocit rozplýval a nějak to nebylo ono. Chvilku trvalo, než mi došlo, že mě vlastně ruší ty žluté botky na
sedačce. Holčička je fajn, její brebentilka také, ale opravdu je
nutné, aby skákala v botech po sedačce, na kterou si běžně lidé
sedají? A nečekají zrovna, že by si ušpinili své oblečení,
které s přibývajícím teplem na sebe bere čím dál víc
světlejší podobu.
Původně mě moc těšilo,
jak její maminka brala to neustálé povídání vážně, vedly
spolu moc hezký, respektující a vnímavý dialog. Bylo legrační,
jak si povídaly o ovečkách, o potoku, který se točí docela
dlouho kolem kolejí a je vděčným objektem pozorování a dialogu.
Jsou tam ryby nebo ne? Kolik je tam vody a proč? Proč teče dolů a
ne obráceně? Kdo tam dal ty kameny a stromy na břehu? Jak je
dlouhý, kde začíná a končí? Roztomilé dětské otázky a
trpělivé, chápavé, vážné i nevážné maminčiny odpovědi.
Můj vnitřní kritik,
který občas bývá nesnesitelný a já ho prostě nesnáším,
důrazně křičel něco o nevychovaných spratcích, opičích
matkách a ryl do mě, abych se vyjádřila navenek a zjednala
nápravu. Přiznávám, trochu ve mně hlodal, ale nenechala jsem se
až tak úplně rozhodit a s jeho názory jsem se stoprocentně
neztotožnila. Dala jsem si čas a zkoušela vše jen pozorovat.
Čekalo mě už jen pár zastávek a toužila jsem vlastně po klidu.
V jedné z těch příštích
přistoupila skupinka mladíků, kteří byli evidentně rozjaření
z toho, že pro dnešek mají za sebou výuku, která se patrně
nepovedla víc než jindy. To byl zřejmě důvod, proč potřebovali
dát dokonalý průchod svému uvolnění. Tak pěkně z gruntu,
pohodlíčko, nohy v botách na sedačky, žádné zábrany a hezky
nahlas dáme světu na vědomí, jací jsou ti pedagogové
nejrůznější druhy zvířat a trpí mnoha diagnózami variant
psychiatrických onemocnění.
Nejen, že jsem se
kýženého klidu nedočkala, ale tohle byl silný kalibr i pro mého
osobního kritika. Tentokrát si netroufl a byl zticha. Rozumně
usoudil, že někdy je lepší nechat věcem volný průběh a nemá
smysl je řešit tam, kde převládá síla arogance, hlouposti a
neomalenosti. A ve světle vývoje se pak i původní problém může
jevit podstatně jinak.
Vlastně, o co potom jde?
Není důležitější, že si maminka se svojí holčičkou
povídá, že se jí věnuje, že jí zajímá, na co se ptá a co
chce vědět, než to, jestli jí třeba opomněla sundat boty?
Viděla jsem v tom stejném vlaku i jiné situace, kdy to bylo o
stejných botkách na sedadle, stejném brebentění, ale pro maminku
byl důležitější mobil u ucha. Přemítala jsem a snažila se
kouknout trochu hlouběji, pod povrch.
Moc dlouho jsem hloubat
nemusela. Na příští zastávce obě vystoupily. Holčička
radostně seskočila a s veselým povídáním o babičce, které se
nemůže dočkat poskakovala do uličky. A maminka sáhla do tašky a
pečlivě vlhkým ubrouskem sedačku otřela.
Moje přemítání bylo
vyřešeno, jen jsem zírala. A hluboce jsem děkovala sama sobě, že
jsem se nenechala vyhecovat tím prudičem v sobě a nebojovala jsem
za pravdu, spravedlnost, výchovu cizích dětí a vůbec za něco,
do čeho mi vlastně úplně nic v tuto chvíli nebylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat