První nádech, poslední výdech

Taková obyčejná a samozřejmá věc, náš, můj dech. Většinou si ani neuvědomím, že dýchám. Natož pak jak dýchám. Dojde mi to až ve chvíli, kdy se mi stresem svírá hrdlo, srdce buší a já lapám po dechu. Nebo zase tehdy, když jsem v klidu, v pohodě a je mi fajn. No, ale, upřímně, to stejně dýchání příliš nevnímám, jen si užívám, že je mi dobře.

Najednou však přišly situace, které mě přivedly k tomu, se zamyslet, pozorovat. Jak je to vlastně s tím dechem, dýcháním? O čem to je ? Je to tak přirozené, spontánní, nezbytné. Samozřejmé, běžné.

Jasně, je mnoho knih, které přesně, odborně a z různých hledisek a úrovní poznání popisují náš dech. Co a jak se děje fyziologicky, jak se dá s dechem pracovat, co ovlivnit a spoustu dalších užitečných mouder.

Když se ráno vzbudím a dojde mi, že už jsem tedy vzhůru, s vděčností se nadechnu. Dřív jsem nic takového nedělala, vůbec jsem si to neuvědomila. Jednoho rána mi došlo, že když já se mohu nadechnout, někde někdo možná právě svým posledním výdechem odešel ze života. Stejně tak jako třeba se někde svým prvním nádechem rozkřičelo miminko, které do něj naopak vstoupilo.

Jak je to relativní, obyčejný dech. Vítá nás do života a stejně tak se s ním loučí. A co je mezi tím? Mnohokrát se spontánně nadechneme, nespočtukrát vydechneme. S radostí, s láskou, něhou, starostí, strachem, smutkem či úlevou. Pokaždé je to jiné, vlastně žádný výdech ani nádech nemůže být stejný. Každý je jedinečný, v jedinečném okamžiku, v jedinečné situaci. A jenom náš. Nikdo jiný ho nemůže ovlivnit.

Tak se stal dech můj kamarád. I ty chytré knihy mám doma, ale nějak mi to podle nich nešlo, nebo jsem neměla dost trpělivosti. Fascinuje mě, jak blízko ke mně samotné mě dokáže dovést a stejně tak, když je mi úzko, jaké jsou mezi ním a mnou obrovské hradby a bariéry. Jak se v takových chvílích nechytám, cítím se smutná a opuštěná. A tak se snažím se k němu zase vrátit, najít jeho podporu a bezpečí.

Nedá se uchopit, obejmout, podržet. Jen vnímat, být s ním, sdílet a přesto má takovou velkou sílu a je důležitý. Pomocník v nouzi, přítel v nesnázích. Stále se mnou, připraven kdykoli k použití. Stačí maličkost. Vědět, že tu je, co umí a dát mu šanci.

Neudělala jsem žádný zázračný obecný objev. Pro sebe samotnou jsem si však dala dárek. Rozbaluji jej postupně, opatrně a s citem. Už vím, co umí, jen já se s ním nedokážu domluvit vždycky tak, jak bych si přála. Vůbec mi to nevadí. On mi nikam neuteče. Společně máme stále dost času se na sebe naladit tak, jak bude právě v tom jedinečném okamžiku potřeba.

Byl tu se mnou, když jsem poznala tenhle svět, od té doby mne provází, můj věrný přítel a bude tu se mnou, až se budu loučit. První nádech, poslední výdech.