Napadlo mne poprvé před
rokem. Hrůza, děs, stud, morálka naruby. Co mne to napadá? Proč?
To se nemá, nesmí, nepatří! Co se to se mnou děje? Jak je to
možný? Mamika má být milována, vždy a za všech okolností.
Dala mi život, mám jí být vděčná!
Jsem vadná, děsná,
odporná! Jak můžu!? Zmatek, hanba, vina. Nejradši bych se
neviděla. Co jsem to provedla?! Maminka se ctí, bez ohledu na....?
Na co vlastně?
Nejsem schopná to
uchopit. Odněkud se vynořil strašný pocit, se kterým si nevím
rady. Bolí a dusí zároveň. Chci volnost, volně dýchat, nechci
bolest, nechci se dusit. Nejde to. Nejde ani plakat. Nejde nic.
Ochromená sedím a nevím si rady. Nebo přeci jen?
Záblesk, vzpomínka.
Znám to? Znám ten pocit? Bezmoc, bolest, zmatek, vina.....Už tu
byl, není nový. Známe se, mnohokrát jsme se potkaly. A mnoho
jiných nežádoucích pocitů by se k nim rádo přidalo. Jsem k
ničemu, to nedám, nestačím na to.
A moje maminka přilévá
olej do ohně, přihazuje polínka. Podívej, Maruška od vedle má
diktát na jedničku, k angličtině budeš chodit ještě na balet a
tenis taky stihneš. A ukliď si pokoj, kdo se má na to dívat!
„Ano, mami“.
Nechci chodit na balet,
nechci na tenis, angličtinu nesnáším, nevím, proč se jí mám
učit, když nevím, k čemu mi to bude. Nechci mraky jiných věcí
a stejně je dělám. Snad jen ta angličtina se mi teď hodí, ale
to jen proto, že jsem si ji sama oprášila tehdy, když bylo
potřeba.
Po roce, kdy tahle
písmenka ležela v šuplíku, po roce hledání, lepších i horších
chvil, jsem se přiblížila. Marušky, angličtiny a úklidy byly
snad jen následek, pokračování... Bude nutné jít patrně ještě
dál, hlouběji. Mé pocity a prožitky to ukazují. Dál, do
maminčina bříška, snad do doby porodu. Nevím, ale vím, že se
blížím. Se strachem, slzami, probleskne i láska s vděčností.
Tak, jak dovolím..., jak je mi dovoleno.
Už rok vím, že jsem
potkala myšlenku „nenávidím svoji matku“. Kontroverzní
záležitost, která se vůbec nahlas neříká! Časem se mi snad
podaří přijmout úplně, že je to normální. Že je normální
mít ten pocit. Stejně tak, jako je normální nenávidět cokoli
jiného. I samu sebe. Je normální si to pořádně prožít. Pokud
to jde. Třeba po kouskách, ale dřív nebo později to prostě
půjde.
Jenže!
Co pak? Co přijde pak,
až to „zjistím“, prožiju, přijmu? Možná prázdno, možná
úleva, volnost. Jak komu, jak je třeba, jak to jde.
A tím to končí? Mohlo
by, záleží na nás. Můj vlastní cit mne vede dál. Dál do
hlubin našich vztahů, do sítě našich střetů, nepochopení,
nedorozumění. Učeně řečeno do generačních vzorců chování.
Moje mysl mne vede do vzpomínek na babičku a srdce vnímá tu
tenkou linii, která se nese v naší rodině a zrcadlí vše, co je
v ní ukryto.
Není tam jen bolest.
Cítím radosti z běžných věcí, ze života, z mála. Vnímám
starosti, které prostě jsou, vnímám soucit, obětavost. Objímá
mne láska, která se nedá uchopit ani pochopit. Je křehká,
skrytá, tajená. Nedovolená, potlačená láska žen, které žily
přede mnou.
Nenávidím a miluji.
Nepochopitelné, neuvěřitelné. Tak je to ve mně otištěno. A tak
je to správně. Dvě strany jedné mince, černá s bílou. A co s
tím?
Milovaná babička dávno
nežije, ale vzpomínky na ni mi dodávají sílu, přinášejí
pochopení a leckdy radu tehdy, když tápu. S maminkou se stále
učím vymezit si to, co je mé, co potřebuji a co chci. Vím, že
to často nechápe, nesouhlasí a vzteká se. Také vím, že to už
je její část a že je třeba, aby se s tím poprala sama.
I když někdy stále
létají jiskry, nebrání nám to prožít bezva chvíle na výletě
nebo u skleničky vína. Jsou dny, kdy s ní zkrátka mluvit nechci,
potřebuji svůj klid, odpočinek a vlastní program. Tak to tak
zkrátka dělám a přecházím ublížené poznámky, že se
neozývám.
A jsem vděčná, že
jsem si dovolila svoji maminku nenávidět. Je to stejná vděčnost,
se kterou jí děkuji za svůj život. Bez ní bych tady totiž
nebyla.
Žádné komentáře:
Okomentovat