Je to paráda. Jednotlivé
nástroje nádherně ladí, komunikují spolu, společně pod vedením
pana dirigenta kouzlí melodii, která tají dech, uklidňuje věčně
neklidnou mysl, hladí duši a odnáší nás do zasloužených vod
jedinečného prožitku.
Sedíme v sále, svátečně
oblečeni, noříme se do pomalu převládající atmosféry
harmonie, klidu a zároveň autentického a právě teď
probíhajícího koncertu. Jsme ovlivněni vším, co se právě
okolo děje, ale současně máme možnost nechat se unášet
souzněním početných a rozmanitých hudebních nástrojů. Jeden
každý z nich má vlastní svébytný zvuk, nezaměnitelný mezi
ostatními.
Kdybychom nakoukli na
zkoušku, kde se každý hráč rozehrává, hladí zrovna ten svůj
vlastní nástroj, viděli a slyšeli bychom něco jiného. Vnímali
bychom jen kousek, jednu, dvě či více malých soukromých souher
mezi hráčem a jeho nástrojem. I to stojí za to. I takové
souzvuky jsou ladné, milé a přátelské.
Výsledkem těchto
drobných meziher je večerní skvost, kdy zapomínáme na vše, co v
tu chvíli není podstatné a máme možnost dovolit sami sobě
vlastní naladění, cítění a naplnění až tam, kde je nám milo
a bezpečno.
A tak přemýšlím a
zkouším dívat se kolem sebe, dívat se na život, na lidi, na
události a na vše, co kolem mne a taky v mně probíhá, právě
jako na ten symfoňák. Nebo třeba rokovou kapelu, jak je komu libo.
Já jsem spíš romantik a cíťa, ráda se občas slavnostně obleču
a sednu do „sametu“, ale ono je to v principu jedno.
A najednou vnímám, že
si vlastně mohu připadat jako jeden z hráčů toho skvělého
orchestru. Nemám snad svůj vlastní nástroj, který mohu také
rozehrát? A co je vlastně tím nástrojem? Asi něco ve mně, někde
uprostřed hrudi, kde bývá někdy teskno, jindy fajn. Nemám snad
šanci si zkoušet své soukromé souhry, ladění, hledání.
Odkrývat tajemno, možnosti a schopnosti, které jsou zatím skryty,
ale nemusí tomu tak být navždy?
Kolik chvil, minut, hodin
a dní věnuje každý hráč cvičení a jak dlouho trvá, než se
stane mistrem, hodným hrát v sále takovém tělese? Nevím, asi
hodně. Ale když chce, má touhu, přání, cit, píli a vytrvalost,
povede se mu to.
Mám vlastně kliku.
Každý z nás ji má. My už jsme součástí toho velkého,
silného, mnohohlasého a všudypřítomného orchestru. Nemusíme se
snažit, mít nervy, procházet konkurzy. Není třeba se někam
honit, pilně cvičit a pilovat etudy.
Stačí vnímat svůj
nástroj a nechat se vést vlastním Dirigentem. Oba vědí, kam nás
dovedou, jaký part je pro nás nejvhodnější, které sólo nám
patří a kdy je lépe jen být součástí celé harmonie a nechat
se unášet tou souhrou. Nemusíme se srovnávat, napodobovat jiné
nástroje a jejich party. To bychom hráli kočičinec a harmonie by
byla fuč.
Jednoduše se mi to píše
:-). Sama vím, jak to někdy skřípe a co přináší pokukování
k sousedovi a zkoumání, jak to on má? Není to třeba lepší,
onačejší? Jsem dost dobrá, zvládnu to? Co má on, co já ne?
Ale no tak! Honem zpátky
k symfoňáku! I když v něm hrají třeba troje housle, každý
nástroj je jiný a je v rukou jiného hráče!
Pomáhá to. Zklidním
se, pomyslím na Dirigenta a pomalu se vrátím tam, doprostřed
hrudi. To je jiná káva. Je moje a sousedovi přenechám opravdu
ráda tu jeho. Dneska je ta moje možná hodně hořká a ta
nejčernější.
Příště si to možná
vyměníme, možná ne. Ve svém oblíbeném hrníčku mám hořký,
horký a černý kafe ráda. Vypiju ho s chutí a v klidu vyčkám.
Symfoňák spolu s
Dirigentem mě v tom nenechají a já vím, že dřív nebo později
mi nabídnou třeba sladkou čokoládu, medový čaj nebo jen tu
krásnou melodii. Už se těším a učím se jim do toho moc
nekecat.
Žádné komentáře:
Okomentovat