Ať už umře!

Přála jsem si. Bylo mi už hodně, byla jsem matkou sedmiletého syna a v nemocnici ležela v umělém spánku moje milovaná babička. Její srdíčko pomalu spělo ke konci své pouti a já jsem vůbec nebyla schopná to celé pobrat.

Smrt mi ukázala svoji tvář, když se pár let před tím rozhodl odejít můj tatínek. Tenkrát jsem nevěděla, že je vlastně všechno jinak. Psala jsem diplomku v posledním ročníku vysoké školy, netušila jsem nic o tom, že je nějaká duše, která ví, co dělá. Že je zkrátka něco víc, něco, co je vždy v pořádku. Čas milosrdně udělal to, co umí a já dnes, po téměř čtvrt století zpět, vnímám babičku i tatínka tak, je mi je dovoleno, jak jsem si sama sobě dovolila. Jejich energie se neomylně objeví vždy tehdy, když potřebuji a já stále jen s pokorou a v úžasu, v němém spočinutí, které nemá nic společného s rozumem, prožívám ty vzácné chvíle a přeji si, aby nikdy neskončily. Bláhové přání.

S tatínkem, když umíral, když jsem viděla ty oči, které byly už někde jinde a já jsem tomu nerozuměla, to bylo jiné. Snad proto, že jsem byla mladší, myslí i citem úplně jinde než je maminka sedmiletého dítěte, nevím.....

Za babičkou jsem nechtěla. Nechtěla jsem jít do špitálu, kde ležela jipce. Dokázala jsem jen na chodbě předat sestře to, co bylo třeba a zbaběle jsem běžela Vlašskou ulicí pod rozkvetlým Petřínem z toho petřínského špitálu pryč. Umřel mi v něm děda a nic na tom neměnil fakt, že teď už tam byly řádové sestry, jejichž přístup byl tak jiný. Bože, to byla krása, jak dokázaly vnímat pacienta! Byl to člověk! Ne kus, ne obtížný starý člověk, který se nepočítá....

Styděla jsem se. Strašně jsem se styděla za tu myšlenku a vůbec jsem tomu nerozuměla. Babička mě milovala a já jsem nedokázala ve svém dospělém věku unést její osud. Nedokázala jsem prostě jít, sednout si k ní a jen ji třeba držet za ruku. Tak velká bolest mi v tom bránila!

Měsíc ležela v umělém spánku, než se rozhodla odejít. Měsíc jsem bojovala sama se sebou, měsíc jsem si připadala odporná, protože jsem nedokázala unést tu strašnou myšlenku, to odsouzeníhodné přání. Byly povodně, v celém domě jsme měnili okna, jedno velké staveniště, milosrdně jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. A pak přišla ta zpráva.

Co stalo? Co se dělo v mém nitru? Ulevilo se mi? Splnilo se mi mé přání?

Trvalo mi 19 let, než mi to došlo. Bála jsem se o sebe, ne o ni. Moje knihovna je plná chytrých knih , ale ta odpověď musela přijít od jinud. Musela přijít vlastní cestou, tak, abych ji už nemohla přehlédnout. Strach, který řve, bolí a dusí, chce se prosadit.

Ten útěk Vlašskou dolů, ta zbabělost, ten strach, že to neustojím, ty slzy na chodbě, když jsem předávala noční košili a ručník, byl můj vlastní. Ne o babičku, ale o sebe. To nedám, nezvládnu, na To nemám.....

A je to špatně? Je to odsouzení hodné? Je špatné, že jsem si přála, aby umřela? Není, jsem si jistá, že NENÍ! Teď už ano, proto mám pochopení pro své tehdejší pocity. A určitě i pro pocity jiných, kteří se potýkají s náročnými zdravotními situacemi svých bližních a napadne je něco podobného.

Milujeme je i přes tuto myšlenku! Přáli bychom si, aby neodešli, aby zůstali, abychom nebyli opuštěni. Síly fyzické i psychické nejsou nevyčerpatelné a když se blížíme za hranici jejich rezerv, voláme o pomoc! I tak, že se zděšením zjistíme, co nás napadá.

Moc se mi ulevilo. Teorie vplula do praxe a je to pro mě velmi cenné. A svobodné. I ty zdánlivě nejhnusnější myšlenky mohou mít úplně jiný význam. Jiné pozadí, jiný zdroj. Není třeba se jich bezprostředně děsit a odsuzovat sami sebe.

Dnes bych uměla jít na tu jipku, pohladit, podržet za ruku. A hlavně mluvit a říct všechno to, co už jsem nestačila. Dnes vím, že by to babička slyšela, vnímala a že bychom měly dost času si popovídat.

Vím, že by babička věděla, kdy má odejít. Bolelo by to, plakala bych, bylo by mi smutno, chyběla by mi. Věřím, že úcta a láska k milované bytosti, respekt k jejímu rozhodnutí, k tomu, že věděla přesně a neomylně, kdy je její čas, by mi pomohly ke smíření a přijetí.












Žádné komentáře:

Okomentovat