Upřímně mi radí moje
vzácná přítelkyně.
„No, jo, jasně, budu.“
Odpovídám a v tu chvíli
je mi to naprosto jasné. Co je na tom, vždyť je to normální!
Jaká jinak bych asi na sebe měla být? Přeci si nebudu ubližovat!
Rady si vážím, protože si vážím také toho přátelství.
Zkrátka víte, že tady ten druhý pro vás je a vždy, když je
třeba, udělá to nejlepší, co v danou chvíli umí a ví.
A tak se snažím být na
sebe hodná. Vždyť to nic není. Koupím si nezřízeně drahý,
ale fakt dobrý kus dortu, zajdu do svého oblíbeného sekáče,
kde tutově ulovím za pár korun parádní kousek. Usoudím, že si
zasloužím pokecat u skleničky s kamarádkou nebo si číst místo
toho, abych šla luxovat.
„Jsi šikovná a fajn
holka“, říkám si a těší mě, že ve svých letech dobře
vypadám a nikdo by mi je nehádal. Mám bezva syna, báječného
manžela a mrňavého vnuka, který zatím dělá, co umí, aby se
tady rozkoukal a zjistil, o čem to vlastně je.
A snažím se dál.
Jenže se nějak začíná
ukazovat, že sladké dorty mají nějakou jinou chuť a už to
nějak není ono, parádních kousků ze sekáče už mám opravdu
dost a vlastně mě to nebaví. Nějak tak úplně nevěřím tomu,
že jsem fajn a šikovná. A když je mi zrovna mizerně, bývá mi
ukradený, jak vypadám!
Tak v čem je problém?
Co je na tom „být na sebe hodná“ ? Proč mi to nefunguje? Dumám
a začínám se vztekat. Dochází mi, že takovou banalitu vlastně
vůbec neumím!
Jenže, moji milí, ona
to není žádná banalita, nic jednoduchého. Pro mě osobně je to
jedna z nejtěžších věcí, které mi leží na srdci. Aha, už
svítá. Kde že to leží? V SRDCI, ne v hlavě.
Problém je v tom, že se
SNAŽÍM. Vždycky jsem se snažila. Musela jsem. Ve škole, v
baletu, na lyžích, na angličtině. Pořád jsem něco musela, a
proto si myslím, že to tak je správně. Čím víc se budu
snažit, tím víc mě pochválí, ohodnotí a budu DOBRÁ.
Jsem zmatená. Něco je
nějak jinak, mělo by být, tuším. Ale vůbec si nevím rady. Kam
se vytratila ta samozřejmost, ta neochvějná jistota, že vím, jak
„být na sebe hodná“ ?
Jak se to vlastně dělá?
A co to znamená? Jak to poznám? Jak poznám, že jsem na sebe
opravdu hodná a že nejsem zas ta „hodná holka“?
Když tak úplně
nefungují dorty, pokec, nově ulovené sekáčové modely a jiné
původně dobře míněné radosti a všechno je tak nějak divně a
na levačku, je mi blbě a vůbec nevím co s tím, chce se mi na to
vykašlat.
Sedím jedním zadkem na
dvou židlích a to fakt není pohodlný! Tak ráda bych uměla
dovolit si VYKAŠLAT SE na to být „hodná holka“. Drobný, tichý
hlásek ve mně mi říká, že ano, tudy vede cesta k tomu, být na
sebe hodná.
Je nesmělý, ušlápnutý,
šeptá, ale já ho přeci slyším! A je MŮJ, to vím jistě. No
hurá, první jakási jistota, střípek, kotvička, které se můžu
chytit. A je někde tam, uvnitř a to znamená, že cesta k mojí
sebelásce vede zevnitř a všechny ty venkovní drobnosti a radosti
jsou jen doplněk. Teda příjemný, fajn, ale opravdu jen doplněk.
Proč mi to nikdy nikdo
neřekl? Proč se to nikde neučí? Proč to nevím od malička? Proč
potřebuji najít něco, co je přeci normální a samozřejmé? A
proč mi to nejde a je to tak těžké?
Ticho, žádná odpověď.
Můžu se nahlas ptát dokola, můžu brečet, vztekat se, prosit. To
všechno jsem už vyzkoušela. Nebylo to zbytečné, nebylo to k
ničemu. Nejdřív jsem našla směr a teď kousek po kousku otáčím
kormidlem. Jakýsi kompas ve mně mi ukazuje, o kolik stupínků
otočit a kam, jakým směrem. Učím se ho poslouchat a se
střídavými úspěchy si rozumíme. Někdy je to jeden krok
dopředu, dva dozadu.
Ale našla jsem POCIT!
Občas mlčí, schovává se a já jsem zase bezradná a zmatená.
Doluju trpělivost, abych mohla počkat, až se zase objeví. A když
se objeví, neznamená to, že ho vždycky poslechnu. Pořád to tak
úplně neumím, ale už vím, jaké to je, když se chytneme za
ruce. To opravdu JSEM NA SEBE HODNÁ. Najdu sama se sebou společnou
řeč, nebo si spolu jen mlčíme. Někdy je to prchavý okamžik,
jindy pobudeme déle. A já vím, že to jde. Že někde uvnitř sebe
mám ukryté bezpečí, lásku, jistotu a to vše je mé, vždy k
potřebě, vždy se mnou.
A když si příště
brečím u dortu, u skleničky s kamarádkou je mi smutno, připadám
si k ničemu a nechce se mi psát ani písmenko, tak to prostě tak
je. A co má být! Komu to vadí a kdo bude soudit, hodnotit?
Však on zase přijde.
Ten POCIT! Vynutit nejde a na písknutí nepřiběhne. Potřebuje
volnost, rozlet a vlastní prostor. Učím se mu ho dát, učím se
dát si tohle všechno sama sobě. Nedusit nás oba snažením,
chtěním a musem. Je to fuška, ale odměna je báječná. A
nejlepší na tom je, že já prostě VÍM, že nikam nemizí. Jen
potřebuje odfoukat něco nánosů, které se za nějaký čas
nastřádaly :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat