„…., že jste to
vydržela!“ Povídal najednou ten mladík v metru.
„To vůbec není o tom,
jestli je někdo, dobrý, děkuji Vám. MOC Vám děkuji!“ slyším
se odpovídat a zjišťuji, co se děje, kde jsem a o co vlastně
jde. Vracím se do reality.
Poznávám pražské
metro, mladíka, který se opírá o dveře. Stojíme těsně vedle
sebe a já vnímám jeho tvář. Usměvavou, klidnou s hlubokýma
očima.
„Většinou každý
uhne, když se na něj dívám,“ dodává s přirozeným klidem.
„Proč bych to dělala,“
odpovídám spontánně a už mi rozum káže spolknout dodatek :
„máte krásné oči!“ Přišlo mi to blbý. Nehodí se, abych já
říkala takové věci mladému muži v metru. Tak jsem mu aspoň
popřála hezký den a ještě jednou poděkovala.
No jasně, blbeček rozum
mi zas do toho kecá. Pro tentokrát jsem mu to odpustila, protože
mě tak vrátil už opravdu zpět a umožnil mi zjistit, co se
vlastně stalo.
Pohled toho mladíka jsem
ucítila, prostě si mne přitáhl. Viděla jsem tvář, oči a
první, co mě napadlo:
„ Co tak civí,
spratek! Tak schválně, kdo z nás to dýl vydrží!“
Něco ve mně vyrazilo do
boje!
„Já ti ukážu, že
blbě čučet na starší vážnou dámu se nedělá!“
A udělalo se mi blbě.
Normálně fyzicky nevolno, podlomily se mi kolena, začala jsem se
dusit, krk sevřený a bolavý. Už pár měsíců mě různé
nepřehlédnutelné a velmi důrazné okolonosti učí, že moje
fyzické tělo je dokonalé ukazovátko. A je radno ho vnímat a
naslouchat mu. Poučena, raději jsem hodila zpátečku a
zavnímala v sobě narůstající chuť seknout, srazit, přeprat,
převálcovat, ublížit.....
Známe se. Ode dávna,
tedy od mého mládí, ale je možné, že patří možná ještě
kamsi dál, do hluboké a dávné minulosti. Tam, kde byla dříve
prioritou a potřebou. Třeba pro přežití, pro vítězství, pro
nadvládu, podrobení. Nevím, nepotřebuji pátrat. Přeji si ji
poznat a naučit se ji chápat, přijmout, uzdravit.
Koukám do těch očí,
dávám prostor tomu, co mnou prochází a cítím, že se přestávám
dusit, stojím pevněji a ty oči mě začínají objímat. Nemusím
nic vydržet, ony mne podporují, ukazují cestu, vedou mne do klidu,
dávají mi šanci uvidět, co je za nimi či hluboko v nich ukryté.
Vidím krajinu plnou laskavosti, míru a bezpečí. Jistotu bez boje,
soucit bez lítosti, pochopení bez přetvářky a bez podmínek.
Cítím vděčnost a vím, že tady se nesoutěží a nehodnotí.
Tady se zkrátka JE a to stačí.
Necítím se „být
dobrá“. Proč? Ale je milé, že to ten mladý muž řekl, protože
jsem mu mohla poděkovat. Opravdu je za co. Za tu lekci, šanci,
příležitost. Snad meditaci, snad výlet...V dopravní špičce v
pražském metru. Další poznání pro mého nevěřícího,
nedůvěřivého a opatrného vnitřního Tomáše! Šance,
příležitosti a možnosti jsou všude.
Pro příště už vím,
že není až tak nebezpečné se o chlup víc otevřít a neježit
se, nestartovat hned na první kouknutí. Za kapkou trpělivosti a
důvěřivosti se může ledaccos objevit a najít.
Žádné komentáře:
Okomentovat