Jaká byla cesta za babičkou? Čeká na Vás v osmé kapitole

Kdo neví, jak to začalo, mrkněte sem

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Jedeme za babičkou

 

Vůbec jsem netušil, že maminka má také maminku. Ríša jí říká babička. To my u nás u hraček  nemáme, proto jsem to dlouho nemohl pochopit. Jako kdybych už to slovo asi někdy slyšel, ale smysl mi nedávalo.

          Jednou v sobotu dopoledne maminka prohlásila, že pojedeme k babičce. Tvářil jsem se nejspíš úplně vyjeveně a moc se mi nechtělo ani k Ríšovi do baťůžku. Ríša mě ale ve své zbrklosti prostě popadl a už už mě dával dovnitř. Zachránila mě maminka, která si všimla, že mám vyvalená kukadla a divný výraz.

         „Ríšo, počkej přece chvilku, Vilík je nějaký jiný. Třeba ho něco trápí, to si určitě, než pojedeme , musíme vyjasnit, aby neměl zbytečné starosti“

        Chvíli mudrovali, co by mi mohlo být, co je jinak, než na co jsem byl dosud zvyklý. Autem už jsem jel, v batůžku to taky znám, tak co je tedy zvláštního, že jsem tak vyjukanej. Ta chvíle se docela protáhla, protože je vůbec nemohlo napadnout, že nevím, co nebo kdo je babička. Nakonec na to přišel Ríša. A to úplně jednoduše.

         „Maminko, všechny moje hračky se mnou u babičky už přece byly, jen Vilík zatím ne.To bude jeho první návštěva, tak třeba vůbec ani neví kam jedeme a má obavy. Vždyť on nejspíš ani netuší, kdo ta babička je. Já nevím, jestli mají hračky taky babičky, ale podle toho jak se tváří, tak asi nemají.

         A hned se důležitě posadil a vysvětloval: „ Vilíku, vy to asi u hraček tak nemáte, ale já mám prostě babičku. A je to ta nejlepší babička na světě. Je moc hodná a já ji mám fakt rád. Někdy je trochu přísná, ale to já už znám, to když jsem  už rozjívenej, to ale je hrozně málo, no vážně. Bydlí na vesnici, teda nevím, jestli víš, co je vesnice, to ale za chvíli uvidíš. Tak, teď už víš, kdo je babička“ . Skončil rozhodně, že je ta věc pro něj úplně jasná.

          Z vodopádu jeho slov jsem sice něco pochytil, ale pořád jsem nevěděl, co to slovo babička znamená. Proč se jí říká babička? Znám maminku, tatínka, Ríšu, ale ta babička mi do toho pořád nepasuje. A tvářil jsem se dál úplně nechápavě.

         „Vilíku, on to Ríša na tebe vyhkrknul moc rychle, viď. Vždyť ho znáš. Babička Adélka je moje maminka. Jako já jsem Ríšova maminka, tak moje maminka je Adélka. A protože já už mám Ríšu, svého syna, tak pro něj je Adélka babička. A jako má Ríša tatínka, mého manžela, tak Adélka má Toníka, svého manžela a ten je zase děděček. Já sice nevím, jestli tomu úplně rozumíš. Ale dost mudrování, ono se to u nich na chalupě srovná samo“. Prohlásila maminka .

           Teda že bych měl úplně jasno, to ani náhodou. A ještě ke všemu dědeček! To mi zamotalo hlavu úplně. Ale ve vzpomínkách mi bliklo, že jednou přece Bručoun vyprávěl, že prvního Vilíka darovala Ríšovi babička. Začal jsem být na tu babičku zvědavý. Určitě musí být moc hodná, když Ríša od ní dostal mého předchůdce.

           Všichni už chvátali, Ríša mě šoupnul do baťůžku a spěchali jsme k autu. Dal jsem na radu maminky, že se to samo srovná a těšil jsem se, jak spolu s Ríšou budeme koukat z okna a pozorovat, jak ubíhá krajina a co je kde zajímavého. Protože Ríša mě nikdy nenechává v baťůžku, když jedeme. Drží mne pěkně u okna, abych viděl a to já mám rad.

          Tatínek řídil dobře, přesto bych byl raději, kdyby jel o něco pomaleji. Já jsem sice už autem párkrát jel, ale nikdy to nebylo tak daleko a tak hopem. Krajina potom ubíhá moc rychle a já si ji nemohu pořádně prohlédnout a užít. Pro mne je to všechno nové, stromy, lesy, potoky a řeky, jiná auta na silnici, to je dohromady velké dobrodružství.

           Ríša usnul, cestu už znal, jel tudy už mnohokrát. A byl jsem mu vděčný, že i přesto mě nepustil, a tak mne nakonec i v té rychlosti cesta bavila. Pomalu jsem začal být zvědavý na babičku a na dědečka a nakonec jsem netrpělivě vyhlížel, kdy už budeme na té vesnici, abych konečně věděl, co to je.