Pořídila jsem si do
hlavy šuplíky. Musela jsem. Měla jsem ji už tak přeplněnou, že
hrozilo, že mě mé myšlenky, nápady, tipy a postřehy totálně
převálcují. Skákala jsem z jednoho na druhé a samozřejmě nikdy
jsem pořádně neskočila. Nebo skočila, ale nedopadla. Nebo
dopadla a natloukla si. Vždycky jsem se na chvilku zastavila,
podívala, zamyslela a šup, už jsem zas byla jinde.
Jiný nápad, z jiného
úhlu a ten předchozí odplul kamsi do neznáma. Nedokázala jsem ho
uchopit a to, co jsem chtěla doplnit a změnit, jsem si pamatovala
jen z půlky. A ten zmatek, chaos a nepořádek se zvyšoval přímo
úměrně s tím, co všechno se mi momentálně honilo hlavou.
Samozřejmě včetně aktuálních postřehů dění kolem sebe, ze
kterých jsem už v duchu chystala příští blogové články.
Připadala jsem si hodně
mimo. Nesoustředěná, roztěkaná, rozevlátá. Vzteklá,
netrpělivá, neuchopitelná. Tisíc a jedna myšlenka mi rejdily v
hlavě, běhaly kolem dokola. Vířily, vznášely se, přicházely,
odcházely, mizely a vracely se.
Mátlo mě to a
znepokojovalo. Čím víc jsem se snažila to celé nějak uchopit a
zpacifikovat, tím víc všeho bylo.
Hrnečku vař! Tohle je
naprosto výstižný termín. V mojí hlavě se zkrátka vařily,
bobtnaly a kupily myšlenky bez jakékoli kontroly. Kdybych tak
tenkrát přišla na tohle podobenství, třeba by stačilo vypůjčit
si ono známé: „Hrnečku dost!“ a bylo by po problémech.
Uvařeno, snědeno, pochutnáno!Jasno, spokojenost, klídek.
Jenže mi to nenapadlo a
hrnek vařil, co to dalo. Žár, dým, přetlak, fujtabl! Děkuju,
nechci!
PRÁSK!
To mi nepraskla hlava,
ale dostala jsem spásný nápad. V hodině dvanácté, v poslední
chvíli, kousek před výbuchem.
Pořídím si šuplíky.
Pěkné, bytelné, fortelné. Pečlivě, poctivě a důmyslně
vytvořené. Neotálela jsem a šla na věc.
Čapla jsem jednu
myšlenku za druhou, přidala k nim rozdováděné nápady, pádící
postřehy a bez velkého dumání jsem je řádně sázela do jednoho
šuplíku za druhým. A těm, ve kterých byly ty nejbujnější
obsahy mé mysli, jsem ještě přičarovala kovaný zámek. S
klíčem, kterým jsem s gustem a s potutelným úsměvem s velkou
chutí svědomitě otočila. Na dvakrát!
A BYLO!
Jasno, spokojenost,
klídek. Teď už ano. Ten chaos, kdybych se nestyděla, napsala bych
„bordel“, v mé hlavě má konečně řád a systém. Už
nebublá, nevzdouvá se, nezahlcuje mne a nežije si vlastním
životem. Nevládne on mne, ale já jemu.
Když chci a potřebuji,
pomalu a s klidem otevřu příslušný šuplík, opatrně vytáhnu
to, co ukrývá a společně se dáme do práce. Kouknem, co se
změnilo, co je jinak. Nebo naopak, co se drží a co o změně
nechce ani slyšet. Když to jde a jsme v souladu, jdeme společně
dál. Tvoříme, upravujeme nebo také rušíme a začínáme znovu.
Někdy to nejde po dobrém ani po zlém. To potom obsah uložím
opatrně zpátky, šuplík zavřu a nechám ho jeho osudu. Na někdy,
na pak.
Vždycky je a bude nějaké
potom. Třeba jinak, než bych si přála, ale JE. A moje šuplíčky
mi poslouží tak, jak potřebuji. A když se mi zdá, že je tak
trochu klídek, strnulo a šero, pro legraci je trochu provětrám,
pootevřu a pozvu jejich obsah k sobě.
A rázem je co dělat. S
lehkostí, s radostí a inspirací.
Žádné komentáře:
Okomentovat