Přála jsem si. Bylo mi
už hodně, byla jsem matkou sedmiletého syna a v nemocnici ležela
v umělém spánku moje milovaná babička. Její srdíčko pomalu
spělo ke konci své pouti a já jsem vůbec nebyla schopná to celé
pobrat.
Smrt mi ukázala svoji
tvář, když se pár let před tím rozhodl odejít můj tatínek.
Tenkrát jsem nevěděla, že je vlastně všechno jinak. Psala jsem
diplomku v posledním ročníku vysoké školy, netušila jsem nic o
tom, že je nějaká duše, která ví, co dělá. Že je zkrátka
něco víc, něco, co je vždy v pořádku. Čas milosrdně udělal
to, co umí a já dnes, po téměř čtvrt století zpět, vnímám
babičku i tatínka tak, je mi je dovoleno, jak jsem si sama sobě
dovolila. Jejich energie se neomylně objeví vždy tehdy, když
potřebuji a já stále jen s pokorou a v úžasu, v němém
spočinutí, které nemá nic společného s rozumem, prožívám ty
vzácné chvíle a přeji si, aby nikdy neskončily. Bláhové přání.
S tatínkem, když
umíral, když jsem viděla ty oči, které byly už někde jinde a
já jsem tomu nerozuměla, to bylo jiné. Snad proto, že jsem byla
mladší, myslí i citem úplně jinde než je maminka sedmiletého
dítěte, nevím.....
Za babičkou jsem
nechtěla. Nechtěla jsem jít do špitálu, kde ležela jipce.
Dokázala jsem jen na chodbě předat sestře to, co bylo třeba a
zbaběle jsem běžela Vlašskou ulicí pod rozkvetlým Petřínem z
toho petřínského špitálu pryč. Umřel mi v něm děda a nic na
tom neměnil fakt, že teď už tam byly řádové sestry, jejichž
přístup byl tak jiný. Bože, to byla krása, jak dokázaly vnímat
pacienta! Byl to člověk! Ne kus, ne obtížný starý člověk,
který se nepočítá....
Styděla jsem se. Strašně
jsem se styděla za tu myšlenku a vůbec jsem tomu nerozuměla.
Babička mě milovala a já jsem nedokázala ve svém dospělém věku
unést její osud. Nedokázala jsem prostě jít, sednout si k ní a
jen ji třeba držet za ruku. Tak velká bolest mi v tom bránila!
Měsíc ležela v umělém
spánku, než se rozhodla odejít. Měsíc jsem bojovala sama se
sebou, měsíc jsem si připadala odporná, protože jsem nedokázala
unést tu strašnou myšlenku, to odsouzeníhodné přání. Byly
povodně, v celém domě jsme měnili okna, jedno velké staveniště,
milosrdně jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. A pak přišla ta
zpráva.
Co stalo? Co se dělo v
mém nitru? Ulevilo se mi? Splnilo se mi mé přání?
Trvalo mi 19 let, než mi
to došlo. Bála jsem se o sebe, ne o ni. Moje knihovna je plná
chytrých knih , ale ta odpověď musela přijít od jinud. Musela
přijít vlastní cestou, tak, abych ji už nemohla přehlédnout.
Strach, který řve, bolí a dusí, chce se prosadit.
Ten útěk Vlašskou
dolů, ta zbabělost, ten strach, že to neustojím, ty slzy na
chodbě, když jsem předávala noční košili a ručník, byl můj
vlastní. Ne o babičku, ale o sebe. To nedám, nezvládnu, na To
nemám.....
A je to špatně? Je to
odsouzení hodné? Je špatné, že jsem si přála, aby umřela?
Není, jsem si jistá, že NENÍ! Teď už ano, proto mám pochopení
pro své tehdejší pocity. A určitě i pro pocity jiných, kteří
se potýkají s náročnými zdravotními situacemi svých bližních
a napadne je něco podobného.
Milujeme je i přes tuto
myšlenku! Přáli bychom si, aby neodešli, aby zůstali, abychom
nebyli opuštěni. Síly fyzické i psychické nejsou nevyčerpatelné
a když se blížíme za hranici jejich rezerv, voláme o pomoc! I
tak, že se zděšením zjistíme, co nás napadá.
Moc se mi ulevilo. Teorie
vplula do praxe a je to pro mě velmi cenné. A svobodné. I ty
zdánlivě nejhnusnější myšlenky mohou mít úplně jiný význam.
Jiné pozadí, jiný zdroj. Není třeba se jich bezprostředně
děsit a odsuzovat sami sebe.
Dnes bych uměla jít na
tu jipku, pohladit, podržet za ruku. A hlavně mluvit a říct
všechno to, co už jsem nestačila. Dnes vím, že by to babička
slyšela, vnímala a že bychom měly dost času si popovídat.
Vím, že by babička
věděla, kdy má odejít. Bolelo by to, plakala bych, bylo by mi
smutno, chyběla by mi. Věřím, že úcta a láska k milované
bytosti, respekt k jejímu rozhodnutí, k tomu, že věděla přesně
a neomylně, kdy je její čas, by mi pomohly ke smíření a
přijetí.
