Jaká byla cesta za babičkou? Čeká na Vás v osmé kapitole

Kdo neví, jak to začalo, mrkněte sem

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Jedeme za babičkou

 

Vůbec jsem netušil, že maminka má také maminku. Ríša jí říká babička. To my u nás u hraček  nemáme, proto jsem to dlouho nemohl pochopit. Jako kdybych už to slovo asi někdy slyšel, ale smysl mi nedávalo.

          Jednou v sobotu dopoledne maminka prohlásila, že pojedeme k babičce. Tvářil jsem se nejspíš úplně vyjeveně a moc se mi nechtělo ani k Ríšovi do baťůžku. Ríša mě ale ve své zbrklosti prostě popadl a už už mě dával dovnitř. Zachránila mě maminka, která si všimla, že mám vyvalená kukadla a divný výraz.

         „Ríšo, počkej přece chvilku, Vilík je nějaký jiný. Třeba ho něco trápí, to si určitě, než pojedeme , musíme vyjasnit, aby neměl zbytečné starosti“

        Chvíli mudrovali, co by mi mohlo být, co je jinak, než na co jsem byl dosud zvyklý. Autem už jsem jel, v batůžku to taky znám, tak co je tedy zvláštního, že jsem tak vyjukanej. Ta chvíle se docela protáhla, protože je vůbec nemohlo napadnout, že nevím, co nebo kdo je babička. Nakonec na to přišel Ríša. A to úplně jednoduše.

         „Maminko, všechny moje hračky se mnou u babičky už přece byly, jen Vilík zatím ne.To bude jeho první návštěva, tak třeba vůbec ani neví kam jedeme a má obavy. Vždyť on nejspíš ani netuší, kdo ta babička je. Já nevím, jestli mají hračky taky babičky, ale podle toho jak se tváří, tak asi nemají.

         A hned se důležitě posadil a vysvětloval: „ Vilíku, vy to asi u hraček tak nemáte, ale já mám prostě babičku. A je to ta nejlepší babička na světě. Je moc hodná a já ji mám fakt rád. Někdy je trochu přísná, ale to já už znám, to když jsem  už rozjívenej, to ale je hrozně málo, no vážně. Bydlí na vesnici, teda nevím, jestli víš, co je vesnice, to ale za chvíli uvidíš. Tak, teď už víš, kdo je babička“ . Skončil rozhodně, že je ta věc pro něj úplně jasná.

          Z vodopádu jeho slov jsem sice něco pochytil, ale pořád jsem nevěděl, co to slovo babička znamená. Proč se jí říká babička? Znám maminku, tatínka, Ríšu, ale ta babička mi do toho pořád nepasuje. A tvářil jsem se dál úplně nechápavě.

         „Vilíku, on to Ríša na tebe vyhkrknul moc rychle, viď. Vždyť ho znáš. Babička Adélka je moje maminka. Jako já jsem Ríšova maminka, tak moje maminka je Adélka. A protože já už mám Ríšu, svého syna, tak pro něj je Adélka babička. A jako má Ríša tatínka, mého manžela, tak Adélka má Toníka, svého manžela a ten je zase děděček. Já sice nevím, jestli tomu úplně rozumíš. Ale dost mudrování, ono se to u nich na chalupě srovná samo“. Prohlásila maminka .

           Teda že bych měl úplně jasno, to ani náhodou. A ještě ke všemu dědeček! To mi zamotalo hlavu úplně. Ale ve vzpomínkách mi bliklo, že jednou přece Bručoun vyprávěl, že prvního Vilíka darovala Ríšovi babička. Začal jsem být na tu babičku zvědavý. Určitě musí být moc hodná, když Ríša od ní dostal mého předchůdce.

           Všichni už chvátali, Ríša mě šoupnul do baťůžku a spěchali jsme k autu. Dal jsem na radu maminky, že se to samo srovná a těšil jsem se, jak spolu s Ríšou budeme koukat z okna a pozorovat, jak ubíhá krajina a co je kde zajímavého. Protože Ríša mě nikdy nenechává v baťůžku, když jedeme. Drží mne pěkně u okna, abych viděl a to já mám rad.

          Tatínek řídil dobře, přesto bych byl raději, kdyby jel o něco pomaleji. Já jsem sice už autem párkrát jel, ale nikdy to nebylo tak daleko a tak hopem. Krajina potom ubíhá moc rychle a já si ji nemohu pořádně prohlédnout a užít. Pro mne je to všechno nové, stromy, lesy, potoky a řeky, jiná auta na silnici, to je dohromady velké dobrodružství.

           Ríša usnul, cestu už znal, jel tudy už mnohokrát. A byl jsem mu vděčný, že i přesto mě nepustil, a tak mne nakonec i v té rychlosti cesta bavila. Pomalu jsem začal být zvědavý na babičku a na dědečka a nakonec jsem netrpělivě vyhlížel, kdy už budeme na té vesnici, abych konečně věděl, co to je.

 

 Překvapení pro Vilíka i pro Ríšu.

Kdo neví, jak to začalo, mrkněte sem:

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Slečna koloběžka

Naše cesta vedla nejprve někam dolů, ještě níž než ke dveřím, kterými se chodí ven. Lebedil jsem si v kapsičce, trochu jsem se natřásal. To proto, že Ríša rozpustile poskakoval po schodech. Sdílel jsem jeho radost a přál jsem si vyskočit a poskakovat po kozlíkovsku s ním. To já umím báječně. Skáču rád, vysoko a umím vyhazovat kopýtka. Jenže teď to nešlo, nebyla na to vhodná příležitost. Respektoval jsem to, jen jsem si umínil, že hned, jak to půjde, si musím připomenout, zda-li jsem to nezapomněl.

                        Zastavili jsme před jedněmi dveřmi, maminka v zámku zarachotila klíčem, otevřela, rozsvítila a vyndala něco divného, co jsem ještě nikdy neviděl. Malinko jsem se scvrknul, protože jsem cítil něco jako strach a obavy. Koukal jsem Ríšovi z bezpečí batůžku přes rameno a jen jsem pozoroval, jak bere tu divnou věc do ručičky a nedočkavě si na ní stoupá.

                        „Počkej chvilku, nedočkavče,“ usměrnila ho maminka.

                        „Koloběžku ti podržím a vynesu ven. Jakpak bys s ní chtěl jezdit po schodech?“ vysvětlovala mu. Popadla tedy tu věc, co se nejspíš jmenovala koloběžka a ani nevím jak, najednou jsme byli před domem.

                        Koloběžka, kapsička, batůžek, tolik nových věcí během krátké chvíle, to bylo i na mne trochu moc. Zamyslel jsem se a rozhodl se, že to je vlastně dobře. Batůžek je bezva a je moc šikovný. Jakpak bych vlastně mohl s Ríšou na té koloběžce jet bez batůžku a své kapsičky? To by nešlo. Potřebuje se držet oběma rukama a na mne by mu už nezbylo. Nejspíš by mne musela podržet maminka. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale tahle to bylo lepší. Byl jsem Ríšovi stále nablízku a hlavně, hlavně jsem se mohl svézt. Trochu jsem měl ze začátku obavy. Nikdy jsem nic podobného nezažil, dokonce jsem ani koloběžku neznal a netušil jsem, k čemu slouží. Ríša ji ovšem ovládal dokonale, vážně to uměl.

                        Počínal si obezřetně, pomalu a rozvážně. Říkal jsem si, kde se to v něm bere a připomněl jsem si, jak vyváděl, když se oblékal. Také jsem si vzpomněl, co povídala mašinka. Jak se vztekal, když mu nešly zapojit vagónky. Na koloběžce to byl úplně jiný kluk, jako vyměněný. Pěkně pečlivě si jednou nohou stoupl, pevně ji chytil za řídítka, opatrně se rozhlédl a pomaličku se druhou nohou odrážel. Měl jsem výborné místo na pozorování, batůžek se náramně osvědčil. Začínala se mi naše jízda líbit. Vše okolo se rázem nějak změnilo, ubíhalo dozadu a bylo to legrační. Nejeli jsme závratnou rychlostí, ale hezky pomalu, bezpečně. Tak, jak Ríša zvládal a jak se mu to dařilo. Získal jsem novou zkušenost a poznal novou kamarádku.

                        Po chvilce mne totiž koloběžka oslovila:

                        „Ahoj, já jsem Slečna Koloběžka,“ prohlásila důstojně.

                        „Já jsem Vilík,“ slušně jsem odpověděl, i když mi ta její důstojnost byla maličko podezřelá. Jestli se ona trochu nevytahuje, blesklo mi hlavou. Uvědomil jsem si, že jsem se představil prostě jen jako Vilík, nedodal jsem druhý. Zvědavě jsem čekal, co bude. Připomene mi to, tak jako ostatní hračky? Jak bude reagovat?

                        „Vilíku, jsem ráda, že tě poznávám,“ odvětila zas tak nějak oficiálně. Byl jsem trochu nesvůj, nevěděl jsem přesně, jak se s ní mám bavit. Uměl jsem to po kamarádsku, na oficiality jsem nebyl stavěný.

                        Dojeli jsme do parku a byl čas na svačinu. Byl jsem natolik zaujatý všemi těmi  novotami, že jsem si neuvědomil, že nejsem v batůžku sám. Až když se Ríša s maminkou usadili na lavičce, společně jej rozvázali a Ríša už sám z něj vylovil krabičku s dobrotami, došlo mi, že batůžek slouží ještě k jinému účelu. Ríša si v něm nosí, co potřebuje. Pro dnešek to byla svačina, příště to může být zřejmě něco jiného. Třeba ještě nějaká hračka nebo jeho oblíbená knížka. Moc šikovné zařízení pro to, aby se Ríša pomaličku učil samostatnosti, říkal jsem si a ocenil, jak to ta maminka chytře vymyslela.

                        Koloběžka odpočívala opřená o lavičku. Pozoroval jsem ji a přemítal jsem o ní. Je to opravdu moje nová kamarádka nebo není? Vypadala pěkně, to ano. Rád bych se s ní kamarádil. Když teď nemluvila, vůbec nebyla oficiální. Její modrá řídítka vesele svítila, kolečka se blýskala novotou a  sedátko vypadalo pohodlně. Nebyla nikde oprýskaná, špinavá ani nijak zašlá. Třeba byla s Ríšou také teprve chvilku, tak, jako já. Ta myšlenka mne překvapila a zarazila. Je to vůbec možné? Je možné, že by si někdo nepamatoval na Vilíka prvního jenom proto, že tu také ještě nebyl? A proč vlastně ne? Vilík první se ztratil už před časem a od té doby se mohla stát opravdu pěkná řádka věcí. Rozhodl jsem se tomu přijít na kloub. Chtěl jsem vědět, jak to s tou Slečnou je doopravdy.

                        „Máš pěkné barvy,“ pochválil jsem ji.

                        „Vážně se mi líbí, jak jsi čistá a neoprýskaná,“ pokračoval jsem a trochu jsem se snažil vlichotit. Měli jsme dost času, protože Ríša spokojeně pořádal svoji svačinu a nevypadal, že by se hned chtěl někam rozjet.

                        „Hm, teď už ano,“ odtušila opatrně Slečna a dál se opírala o lavičku a nejevila příliš vstřícnosti. V tónu její odpovědi jsem ale něco zaslechl. Spíš jsem to tušil, než abych si byl jistý. Drobný náznak smutku, opatrnosti a nejistoty, nedokázal jsem rozeznat, o co se přesně jedná.

                        „Jak to myslíš?“ nevzdával jsem se s odhodláním, zjistit víc.

                        „Byly časy, kdy tomu tak nebylo,“ neosobně a trochu tajemně pronesla Slečna a napínala mě ještě víc.

                        „A je to dávno?“ prodlužoval jsem nenápadně otázky s touhou dobrat se pravdy.

                        „Tebe to zajímá?“ s trochou naděje odpověděla otázkou a já jsem vnímal o něco víc zájmu.

                        „Rád bych to věděl, jestli mi chceš o tom vyprávět,“ brzdil jsem svoji nedočkavost a na poslední chvíli jsem se zarazil, abych překotně nevyhrkl a Slečnu tak třeba nepolekal nebo neodradil.

                        Potěšeně se zavrtěla, koukla na mne a spustila:

                        „Víš, Vilíku, nové barvičky, lesklá kolečka a pohodlné sedátko mám teprve chvilku. Kdysi, kdysi jsem měla úplně jinou barvu a žila jsem jinde. Bydlela jsem s holčičkou a hodně jsme se spolu najezdily. Měla jsem ji ráda, však ona na mne také dávala pozor a hezky se ke mně chovala. Jenže vyrostla, já jsem se časem ošoupala a moje barva byla oprýskaná a nijaká. Kolečka sešedla a sedátko popraskalo.

                        Zůstala jsem opuštěná ve staré komoře a bylo mi smutno. Bylo to neveselé období, ale já jsem pořád doufala, že přijde nějaká změna. Věřila jsem, že na mě, Slečnu Koloběžku a mé věrné služby, nezapomenou a ještě budu jezdit a vozit holčičku či kluka.

                        A představ si, jednoho dne se to opravdu stalo. Přijel jeden starší pán, hezky opatrně mě vzal, uložil do auta a odvezl mne. Nějakou dobu jsme spolu strávili v jeho dílně. Staral se o mne moc hezky a postupně jsem se celá proměnila. Spolu se zářivými barvami jsem se i já celá rozsvítila. Už mne nemrzelo, že se ta minulá holčička se mnou ani nerozloučila. Já si totiž myslím, že by se děti měly loučit s hračkami, kterým už odrostly. Nás to potěší a nepřipadáme si jen hloupě odložené a opotřebované. A co potom když nás někdo ještě opraví a nevyhodí jen tak zbytečně někam na skládku. To máme teprve radost! Lidé se neuvědomují, že většina hraček se dá ještě opravit a mohou sloužit dál. Není nutné kupovat hned všechno  nové. Stačí trochu trpělivosti a času a my, hračky, co už něco známe a pamatujeme, dokážeme být stejně užitečné jako ty nové. A nestojíme fůru peněz a to není málo.

                        Když se mi blýskala i kolečka a sedátko se skvělo novým potahem a bylo znovu pohodlné, tušila jsem, že mě čeká nový život. A tak jsem nedávno poznala Ríšu.

                        Jak opatrně se mnou zachází. Pomalu a šikovně se naučil na mně jezdit. Nikdy se mnou nepraštil o zem, vždycky mě jemně opře nebo raději sám podrží, abych si neublížila.“ dojatě vyprávěla Slečna a já jsem jen zíral.

                        Takový napínavý příběh má za sebou. Také tajemství s Vilíkem prvním je vyřešeno. Nedivím se, že byla zpočátku napjatá a oficiální, vždyť toho tolik prožila. Moc jsem jí přál, že potkala právě Ríšu, byla v dobrých rukou. A Ríša, jakoby na důkaz mých úvah, milou Slečnu opatrně vzal a opět jsme společně vyrazili na další jízdu.

                        Se Slečnou jsme už na sebe spokojeně mrkli a věděli jsme své. Já jsem ze své bezpečné kapsičky spokojeně pozoroval okolí a Koloběžka něžně vezla Ríšu do jeho příštích dnů.